Život karavany v poušti

7. září 2006 v 11:44 | Martina |  Každodenní život
Karavany hrály v egyptském hospodářství zásadní úlohu. Představovaly nezbytný článek obchodu se sousedními zeměmi, odkud po náročných pouštních cestách přivážely výrobky a nové myšlenky. O organizaci karavan se starali zkušení vůdci, kteří dokonale znali poušť a její nebezpečí.

Až do 4. století př. n. l., kdy se v karavanách objevili velbloudi, byl hlavním zvířetem používaným při přepravě zboží osel. Tato odolná zvířata byla schopna přenášet kamenitým terénem těžká břemena. Jen velké písečné duny nedokázali osli svými kopyty zdolat úplně bez nesnází. Velbloudi nejenže přenášeli těžká břemena, ale navíc jim nečinily potíže ani kamenité cesty, ani pouštní písek. Kromě toho velbloudi chodili rychleji a byli schopni zdolat delší vzdálenosti bez vody. S osly postupovaly karavany rychlostí přibližně 30 km za den, se dvěma velbloudy urazily za den dvojnásobnou vzdálenost. Je tedy pochopitelné, proč bylo zavedení velbloudů jako tažných zvířat do karavan sice pozdním, avšak účinným přínosem. Karavana postupovala průměrnou rychlostí 4 km za hodinu.
K vodním zdrojům, jež byly pro přežití celé skupiny nezbytnou nutností, zaváděli karavanu vůdci, kteří znali všechny kouty pouště i úskalí, která skrývala. Karavany se pokud možno pohybovaly po stinných cestách, které mimo jiné poskytovaly zvířatům možnost skromně se napást.
Největším nebezpečím v poušti byla žízeň. Proto byly oázy tak důležitými milníky na cestě pouští. Další hrozbou byl samum, vražedný horký vítr, který zdvihal pohyblivý písek v dunách, a tak vyvolával nebezpečné písečné bouře, jež zavály všechny cesta a někdy zasypaly i celé karavany. Dále se lidé museli mít na pozoru před štíry a jinými jedovatými plazy, které beduíni zaháněli rozeklanou holí.
Nesmíme samozřejmě zapomenout na útoky lupičů, kteří se na karavany vrhali jako supi přilákáni zbožím, které převážely. Karavany nejčastěji putovaly pouští na jaře a v zimě, kdy počasí přece jen nebylo tak vysilující jako v létě.
Osvědčená organizace
Za bezpečí zboží a někdy až stovek lidí v karavaně zodpovídal velitel, který rovněž rozsuzoval případné spory mezi členy karavany. Důležitou úlohu pochopitelně hráli i zkušení vůdci, kteří kráčeli v čele. Oni rozhodovali, kdy se karavana vydá na cestu nebo se zastaví, a určovali směr.
Ramesse III. ustanovil k ochraně karavan sbory složené z núbijských lučištníků a strážců pořádku. Každé karavaně byla přidělena jedna takováto družina, která nejenže chránila její bezpečí, ale zároveň umožňovala faraonovi sledovat pohyb zboží a zastrašit některé beduínské kmeny, které nebyly vždy právě mírumilovné.
Nepřipadalo v úvahu, aby se někdo od karavany oddělil, neboť by se tak vystavil smrtelnému nebezpečí. Trvalo nejméně tři hodiny, než se karavana dala do pohybu. Během této doby vodiči sedlali osly nebo velbloudy a rodiny dávaly dohromady svůj majetek a připravovaly se na několikahodinový pochod. Velitel dohlížel na to, aby karavana měla dostatek jídla a pití, vojenské hlídky se připravovaly k odchodu a pastevci se svými psy sháněli stáda.
Každému členovi karavany bylo přiděleno přesně určené místo, které nesměl nikdy změnit. To platilo pro všechny etapy cesty i pro rozbíjení táborů pod ochranou hlídek. Příchod do oázy znamenal pro všechny úlevu a členové karavany nikdy nezapomněli vzdát dík bohům. V oázách si mohli cestovatelé odpočinout, nabrat nové síly a směnit své výrobky za jiné. Karavana také v oáze doplňovala zásoby vody a potravin, které získávala výměnou za látky, rukodělné předměty nebo dobytek. Poté se již pod spalujícím sluncem vydala na další cestu. Pro obyvatele oázy byl příchod karavany zase příležitostí k obchodu a k tomu, aby se dozvěděli novinky z dalekých nepřístupných krajů. Také mohli díky karavanám zasílat mnoho výrobků z oázy do údolí Nilu a velkých egyptských měst. Častým takto přepravovaným výrobkem bylo vyhlášené víno, které se objevovalo na "jídelníčku" bohů již odpradávna.
Vzhledem k velkým teplotním rozdílům mezi dnem a nocí se cestovatelé museli v poušti vždy teple obléci, když slunce zmizelo za obzorem. Někdy se stávalo, že karavana musela pokračovat v cestě i v noci. Činila tak ovšem jedině tehdy, bylo-li jasno, aby se mohla orientovat podle hvězd, které průvodci perfektně znali.
Výpravy v době Staré říše
Karavany naložených oslů brázdily písečná moře obklopující Egypt již hluboko v minulosti, od doby Staré říše (2700-2180 př. n. l.). Egypťané vysílali své výpravy do oblasti Libyjské pouště pro drahocenné druhy kamenů, jež se lámaly v okolí Tošky, místa daleko na jihu v úrovni Abú Simbilu. Stopy po jejich pobytu v poušti jsou stále viditelné. Vědci z Německého archeologického ústavu nalezli jednu takovou stanici, která sestávala z hromadného depotu keramických džbánů uskladněných pod zdaleka viditelným skaliskem, jež bezpochyby sloužilo jako orientační bod. Podobných stanic existuje větší množství, jsou rozesety po poušti a vzdálenost mezi dvěmi sousedními odpovídá délce denního pochodu karavany s osly.
Promyšlené cesty
Cesty vedoucí k oázám byly vytyčeny tak, aby po nich snadno postupovalo. Pouštní průvodci věděli, že nejkratší cesta nemusí být nutně nejlepší. raději vybírali delší, ale bezpečnější cesty, jejichž pevné podloží bylo vhodnější ke dlouhým pochodům a podél nichž se nacházely vodní zdroje - prameny nebo vyhloubené studny. Dávali přednost údolí před oblastmi plných dun, v nichž bylo putování vysilující a nebezpečné. Po takových rizikových cestách jen v nejnutnějším případě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama