Snaha o záchranu sfingy v Gíze

28. září 2006 v 18:48 | Martina |  ...jiné památky; ostatní
Sfinga v Gíze byla donedávna v ohrožení. Neblaze ji poznamenaly neodborné restaurátorské pokusy, znečištěný vzduch, větrné eroze a podmáčení v důsledku vzlínání spodních vod. Kamenný obr proto potřeboval opravdu radikální léčbu. Na sfinze byly provedeny restaurační práce, které využívaly tradičních metod údržby památek. Bude to však stačit k záchraně jedné z nejstarších památek světového kulturního dědictví?

Nejstarší pacient na světě vyžaduje stálou péči. Nejprve bylo zapotřebí zastavit neustálé zhoršování jeho stavu. Restaurační práce započaté roku 1989 umožnily téměř zmrtvýchvstání sfingy, stařenky, která je na světě již více než 4500 let. Sfinga byla vybudována kolem roku 2500 př. n. l. jako obraz faraona Rachefa. Strážce královského pohřebiště byl vytesán přímo do skály a má opravdu působivé rozměry - 73 m na délku, 20 m na výšku a 14 m na šířku. Tato výjimečná velikost ovšem znamená výjimečně obtížnou rekonstrukci.
Jedna chyba za druhou
Sfinga byla vytesána do nepříliš homogenního jílovitého vápence. Materiál byl dosti křehký a citlivý na vlhkost. Celá stavba byla ohrožena pukáním kamene. Sfinze navíc neprospívaly ani bezohledné rekonstrukce - jako by už nestačil znečištěný vzduch, větrné eroze a prosakování podzemních vod.
Práce uskutečněné v letech 1982 až 1987 sochu vážně poškodily. Chyby se kupily, práce byla odvedena ledabyle, což vyústilo v opravdovou katastrofu estetického i technického rázu. Starověcí stavitelé by pro své dílo vybírali takové materiály, které by kámen nijak nepoškodily. Dělníci pracující v 80. letech 20. století si s tím však příliš hlavu nelámali a používali běžný cement. Ten je ovšem mnohem tvrdší a způsobil pukání kamene. Kámen navíc narušovaly i soli, které jsou v běžném cementu obsaženy ve velkém množství. Neuplynul ani rok od dokončení restaurátorských prací a kamenné kvádry začaly odpadávat. Roku 1988 se zhroutila část ramene sfingy. Po těchto událostech se pod záštitou UNESCO sešli největší odborníci z celého světa, aby se situaci pokusili zachránit. V roce 1989 byly restaurační práce obnoveny, tentokrát ovšem byly zvoleny zcela jiné metody. Vůbec poprvé také spolupracovali archeologové, restaurátoři, geologové a inženýři. Ani egyptské úřady zodpovědné za rekonstrukci, ani 40 pracovníků, kteří na plný úvazek na soše pracovali, rozhodně nechtěli sfingu zcela předělat. Hodlali použít tradiční metody, které by památku co nejméně poškodily. Měli úctu k památce i její historii, a proto se nesnažili sfinze vracet její (předpokládaný) původní vzhled. Stopy, které na ní zanechal neúprosný zub času, jsou přece nedílnou součástí její tajemné krásy.
Kvádry upevňované bez cementu!
Nejprve bylo nutné odstranit velké kvádry na povrchu stavby. Musel být opatrně uvolněn cement, který na některých místech pronikl až do hloubky tří metrů. Restaurátoři nařezali podle rozměrů poškozených částí kusy polystyrénu, které pak sloužily jako předloha kameníkům. Náhradní kvádry byly ve srovnání s kameny použitými při předchozích rekonstrukcích podstatně menší. Proto jich bylo i mnohem více - 1852 oproti 390 kvádrům z období 1982 - 1987. Do kamenů byly vysekány čepy, aby do sebe perfektně zapadaly. Kvádry se umisťovaly co nejblíže původní skále a použití cementu bylo přísně zapovězeno. V případech, kdy bylo nutné kameny spojit, používala se směs starého typu písku a vápna. Tato metoda sochu nijak nepoškozovala, a ještě umožňovala zachovat původní jemnost tvarů. Další výhodou takového restaurátorského postupu je i jeho vratnost. Jednotlivé kvádry lze snadno uvolnit a v případě potřeby opravit, aniž by byla ohrožována stabilita a estetický vzhled celé stavby.
Bude sfinga pod poklopem?
Obličej sfingy se zachoval v poměrně dobrém stavu. Chybí jen obřadní vous a nos - ten nezničily výstřely Bonapartovy armády, jak tvrdí legendy, ale mamlúků. Dnes musejí restaurátoři přemýšlet, jak vyřešit nepevnost krku a hrudi sochy. Na objednávku UNESCO provedli francouzští odborníci studie založené na principu šíření a odrazu zvuku. Zkoumání prokázalo, že prozatím krk váhu hlavy bez obtíží udrží. Nicméně experty přece jen znepokojuje neustálé narušování odolnosti kamene. Hruď se již od doby, kdy byla sfinga na počátku 20. století vyproštěna z písku, o několik desítek centimetrů zúžila. Drolivý kámen se pod vlivem erozí rychle rozpadá.
Uvažuje se o několika možných řešeních, každé má své výhody a nevýhody. Sochu by před větrem mohla ochránit tenká vrstva malty. Jenže když malta odpadá, je to vždy ve velkých plochách, které by s sebou mohly strhnout i celé kusy sochy. Uvažovalo se o vnějším obložení z otesaných kamenů, to by však podstatně změnilo vzhled celé sfingy. Často používanou technikou je aplikace chemického přípravku na bázi organického silikátu, který kámen uzavře do velmi odolné "sítě". Na vápenci však tato metoda není tolik účinná jako na pískovci. Navíc je nejen mimořádně nákladná, ale i nevratná. Objevil se i poněkud fantastický nápad zakrýt sfingu poklopem, který však byl z finančních důvodů zavržen. Situací kolem sfingy se zabývaly již dva mezinárodní kongresy. Musíme tedy nyní vyčkat rozhodnutí odborníků, kteří usoudí, co by pro sfingu bylo nejlepší.

Thutmose IV., první "restaurátor" sfingy
Sfinga drží mezi tlapami "stélu snu", která je dokladem nejstarších pokusů o restaurování této památky. Na stéle z červené žuly je vyryt text Thutmose IV., prvního "zachránce" lvího obra s lidským obličejem. Když byl ještě pouhým princem, bez reálného nároku nastoupit na panovnický trůn, lovil v oblasti gízských pyramid. Unaven spočinul ve stínu téměř zaváté sfingy. Ve snu se mu zjevil bůh Harmachet a slíbil mu, že pokud sfingu vyprostí z objetí písku, stane se králem. Thutmose IV. prosbě vyhověl, sochu vyprostil z písku a nechal kolem ní postavit ochrannou zeď silnou 2,15 m. V období Nové říše bylo částečně vyměněno obložení sochy. Sochu opravovali v podstatě během celého antického období jak Řekové, tak Římané. Sfingu znovu vyprostili z písku vědci z Napoleonovy expedice, aby ji mohli změřit. Naposledy se očišťováním sochy od písku zabýval v letech 1925 a 1926 Francouz Émile Baraize. Výsledkem této náročné práce ovšem bohužel bylo i zničení ochranné vrstvy sfingy, která tak zůstala napospas větrným erozím.
 


Aktuální články

Reklama