Ve stínu pyramid

24. října 2006 v 10:36 | Martina |  ...česká egyptologie
Z hlubin Sahary se řítí lavina žluté mlhy: začíná chamsín, písečná bouře. Vítr žene pouští barevné plastové tašky a láhve, které sebral na obřím káhirském smetišti. K nohám mi přivál kus černého pytle na odpadky. Zvedám ho a pod ním vidím tady snad všudypřítomné hliněné mističky, na které dávní Egypťané ukládali obětiny pro své mrtvé. Ptám se sám sebe - jsou staré tři nebo pět tisíc let? U nás by byly muzeálním exponátem, tady na pláních Abúsíru se podobných misek válí tolik, že po nich dělníci na vykopávkách šlapou.

"Pojďte do stanu na čaj!" překřikuje vítr Ahmad el-Kerétí (podle hornoegyptské vesnice El-Kerét). Hlavu má ovinutou šátkem, takže z obličeje vidím jen přimhouřené oči. S větrem v zádech pomalu přecházíme do stanu. Pořád mám v ruce mističku. "Ukažte? Může mít tak čtyři tisíce let," odhaduje Ahmad drobný hliněný předmět, který vzápětí háže na zem. "Takových jsou tu snad miliony. To víte - Kuvajt má naftu, Egypt zas hroby!" zubí se a nalévá do sklenky horký přeslazený čaj. "Předkové nám zanechali úžasný poklad. Nafta jednou dojde, ale hrobky se budou objevovat pořád nové a nové."
Ahmad je reis tedy předák dělníků, které si čeští egyptologové najímají na vykopávky; někdy jich bývá až 70. Ve svém oboru je Ahmad kapacita. Není divu - povolání reise se v rodině Kerétiů dědí po generace. Stejně tak práce pro egyptology ze vzdáleného města Praha, jehož zarámovaná fotografie visí u Ahmada doma na stěně.
Počátky výzkumů
Pro odborný svět je česká egyptologická škola stejný pojem jako třeba plzeňské pivo. Tajemná země na Nilu začala lákat naše vědce nedlouho poté, co její památky pro svět objevila Napoleonova výprava. Už počátkem 19. století jsme měli skvělého egyptologa Jana Kmínka-Szedlo, který však musel z politických důvodů emigrovat a nakonec udělal vědeckou kariéru v Itálii. Po něm přišla další slavná jména - profesoři František Lexa, Jaroslav Černý a Zbyněk Žába, dnes především profesor Miroslav Verner.
Ke skutečnému průlomu v české egyptologii však pomohla i trochu náhoda. Když se koncem 50. let minulého století stavěla Asuánská přehrada, bylo také Československo vyzváno, aby pomohlo zachránit památky na zaplavovaném území Núbie. Násirův režim však dolary neměl - tak na Nil poslal katamarán Sadik en-Núba (Přítel Núbie) a jako posádku naše vědce.
Objev roku v Abúsíru
Jejich práce Egypťany natolik nadchla, že Čechoslovákům poskytli koncesi na výzkum hrobky vezíra Ptahšepsese z 5. dynastie v Abúsíru u Káhiry. Později, v roce 1976, se podařilo získat koncesi na výzkum velké části Abúsíru o rozloze asi dva kilometry čtvereční. Podobných koncesí pro stálé expedice bylo v Egyptě vydáno velmi málo (působí tu přitom přes 300 různých expedic, třeba i z Polska či Rakouska); a česká koncese u Káhiry je největší.
Už výběr místa výzkumů prozrazuje schopnosti profesorů Zbyňka Žáby a Miroslava Vernera, kteří původní koncesi i její další rozšíření dojednávali. Pláně u Abúsíru totiž počátkem 20. století prozkoumala německá expedice a panovalo přesvědčení, že se zde už nic mimořádného neskrývá.
Jak však ukázalo 42 let práce našich egyptologů, byl to omyl. Vždyť se tady loni našla nevykradená hrobka kněze Iufaa - teprve po více než půlstoletí druhá svého druhu v Egyptě. Ne nadarmo americký časopis Time prohlásil odkrytí této hrobky za "objev roku". Objevů však byla celá řada: hrobka vezíra Ptahšepsese, pyramidový komplex královny Chentkaus II., hrobky princezen Chekeretnebtej a Hedžetnebu či pohřebiště příbuzných faraona Džedkarea Isesiho. Svět si již zvykl, že Češi každý rok nebo dva něco zajímavého najdou.
Pyramidy faraona Neferefrea
"Za nejvýznamnější archeologický nález naší expedice v Egyptě ovšem považuji objev pyramidového komplexu faraona 5. dynastie Neferefrea," říká Verner. V průběhu řady výkopových sezon se egyptologům podařilo odkrýt jedinečnou architekturu Neferefreovy nedokončené pyramidy i k ní přiléhajícího obrovského chrámu. Obě stavby měly v důsledku panovníkovy předčasné smrti zcela ojedinělý stavební plán. "Pohřební komora byla vyloupena zloději již ve starověku - přesto jsme zde nalezli zlomky faraonovy mumie a zbytky kdysi skvostné pohřební výbavy."
Odkrytí 4500 let staré hrobky kněze Intiho předcházely 4 roky dramatického utajování její existence. Při výkopech hrobky vezíra Kara totiž egyptologové narazili na pilíř, za nímž se podle nápisu skrývala hrobka Intiho. Na její odhalení však v té chvíli nebyl čas, v Abúsíru se kvůli letnímu horku pracuje jen od října do dubna, peníze ani licence.
Ahmad el-Kerétí se ale ukázal jako muž na svém místě. Rychle poslal dělníky pracovat na jiné místo, pilíř zahrnul pískem a ještě na jeho místě nechal udělat plošinu pro míchání betonu. Předešel tím velkým těžkostem - vykradačů hrobů je totiž i v dnešním Egyptě pořád dost, a kdyby jim některý z dělníků prozradil, že ví o neotevřené hrobce, určitě by ji vybrali. Odpovědnost před úřady by pak padla na tým profesora Vernera. Takto se však čeští vědci mohli díky Ahmadově mlčenlivosti po čtyřech letech k hrobce vrátit a Intiho znovu "objevit".
Výzdoba Intiho hrobky - Egypťané té doby své hroby chápali jako "trvalé domovy" - se velmi dobře zachovala a přinesla řadu zajímavostí. Například dlouhý a dojemně podrobný seznam jídla, pití a věcí všeho druhu, jež měly být v tisícových (pro staré Egypťany toto číslo znamenalo nekonečno) množstvích přinášeny k takzvaným "nepravým dveřím do druhého světa" (vlastně je to kamenný oltář, skrze nějž duch Intiho přichází obětiny konzumovat). Skutečnost ovšem byla skromnější - nebožtíkům se jídlo a pití podávaly jen symbolicky na oněch malých mističkách, kterých je v Abúsíru všude plno.
Ještě pozoruhodnějším svědectvím Intiho doby jsou v hrobce reliéfní zobrazení jeho manželky Merut, která voní k lotosovému květu a klečí svému muži u nohou, zápis pravděpodobně nejstarší dochované milostné písně lidstva ("Miluji tvou krásu a podléhám jí.") či reliéf podivného plešatého skřeta přivádějícího Intiho oblíbeného loveckého psa Idžema. Členové expedice po něm pojmenovali malého voříška, který se k nim velmi věrně připojil a přežil i několik pádů do otevřeného šachtového hrobu. Nakonec si psíka vzal s sebou do Washingtonu kameraman televizního kanálu National Geographic, který odkrytí Intiho hrobu natáčel.
Vykradači hrobů
Přestože se místo Intiho posledního odpočinku nachází 22 m hluboko pod zemí, nebylo ušetřeno vyloupení. Jak se to stalo, ovšem zůstává záhadou. Že by se někdo k hrobce prokopal tak jako čeští egyptologové nepřicházelo v úvahu - musel by přitom zajišťovat stěny šachty, o čemž by se dochovaly důkazy. Otvor v rohu sarkofágu asi zloději prolomili ještě dříve, než byl šachtový hrob zasypán - snad dokonce v průběhu pohřebních obřadů!
Dnes se v Egyptě zvláštní sorta zlodějů specializuje na vykrádání skladišť, do nichž archeologové ukládají své objevy. U české expedice ještě nikdy lupiči neuspěli - i když se pokoušeli dokonce i vylomit ze zdi a odvézt kamenné nepravé dveře, vážící několik metráků!
Praxe probíhá tak, že všechny nalezené předměty ihned přebírá egyptský inspektor, který je ukládá do zvláštního zapečetěného a policejně střeženého skladu. Šušká se však, že i z podobně střežených skladů občas něco zmizí.
Doma není nikdo prorokem
I když Egypt od roku 1983 nedovoluje vyvážet archeologické nálezy, jsou české depozitáře plné zajímavých předmětů. Stále se však u nás doma nenašel prostor, kde by mohly být tyto předměty důstojně vystaveny. Důvod je jediný: úspěchy české egyptologie nejsou doma dostatečně oceňovány, a proto chybějí peníze na její přiměřený další rozvoj. "V současné době je veškerá činnost Českého egyptologického ústavu financována ze dvou grantů," vysvětluje profesor Verner. "Jedním je vědeckovýzkumný záměr, který řešíme v rámci Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Tento grant skončí na konci příštího roku. Druhým zdrojem finančních prostředků je projekt nazvaný České národní egyptologické centrum, který je rozplánován na léta 2000 až 2005."
Na jedné straně jsou egyptologové rádi, že se jim podařilo v soutěži obstát a granty získat. Na druhé straně však skutečnost, že jde o časově termínované prostředky, představuje pro všechny zaměstnance ústavu trvalý pracovní i existenční stres. Navíc jsou tyto finance svázány řadou administrativních opatření, která brání jejich plynulému a účelnému čerpání.
"To je ne právě příjemným specifikem naší práce, které nás zásadně odlišuje od všech ostatních zahraničních ústavů působících v Egyptě. Peníze totiž potřebujeme v době, kdy je s ohledem na klimatické podmínky možné v poušti pracovat, tedy v období od počátku října do konce dubna," vysvětluje Verner. Toto časové vymezení je podle něj v naprostém rozporu s přísunem finančních prostředků u nás doma. Ty bývají k dispozici až koncem prvního čtvrtletí, nelze je převést do dalšího kalendářního roku a již počátkem prosince je třeba uzavírat účetnictví. "Jsou to problémy, které musíme, pokud chceme v Egyptě působit jako stálý zahraniční ústav, ve shodě s vedením fakulty a univerzity bezpodmínečně vyřešit v co nejbližší době," dodává Verner.
Býti egyptologem v Čechách
Profese egyptologa možná na první pohled působí romanticky - kdo z nás se v práci dotýká věčnosti, vyzná se v tajemstvích bohů a vládců nesmírných říší? Ve skutečnosti je to ale kus tvrdého života mimo jiné i proto, že člověk je půl roku v Česku a půl v Egyptě.
Pracovní podmínky přitom nejsou nijak radostné. Stařičká rozhrkaná Toyota našich archeologů očividně jezdí už jen silou vůle. A druhé auto, Jeep, je na tom ještě hůř. Zatímco vědci z jiných expedic mají jednoduché domky přímo u vykopávek, naši bydlí na ambasádě v centru Káhiry: do Abúsíru a zpět denně dvě hodiny dojíždějí autem. Ve zmatku a smogu dvacetimilionové Káhiry to není nic příjemného.
A platy našich vědců? O nich se při setkáních s jinými expedicemi naši egyptologové stydí vůbec mluvit; jak taky velebit mzdy, které jsou dokonce nižší, než je celostátní průměr v České republice... "Navštívilo nás dost podnikatelů, kteří po prohlídce Abúsíru naslibovali sponzorské hory doly - pár milionů pro ně nebyl pod dojmem naší práce žádný problém," dozvídám se od egyptologů. "Po návratu domů se ale pak už znovu neozvali.
Čím se vzhledem k našim specifikům liší práce českých egyptologů od světové "konkurence"? "Činnost některých velkých ústavů, například francouzského, německého nebo amerického výzkumného centra, je velkoryse koncipována v širokém spektru od pravěké archeologie až po zkoumání islámských památek, od vykopávek přes epigrafické dokumentační průzkumy až po velmi náročné a finančně nákladné stavebně rekonstrukční a restaurátorské projekty, týkající se například slavného chrámu v Karnaku, chrámů na ostrově Elefantina v Asuánu, hrobek v Údolí králů, památek řecko-římské Alexandrie, kostelů, paláců a mešit středověké Káhiry a mnoha jiných," říká profesor Verner. "Něco takového si nemůžeme dovolit. Po skončení núbijské kampaně se naše činnost soustřeďuje na výzkumy v Abúsíru. Přesto, byť v menším měřítku, provádíme nejen archeologické vykopávky, ale i náročné stavebně-rekonstrukční a restaurátorské práce v památkách, které zde odkrýváme. Snažíme se přitom co nejdůkladněji a co nejdříve publikovat výsledky našich prací, což v egyptské archeologii není jevem až tak běžným."
Quo vadis, egyptologie?
Egyptologie se v posledních letech rychle mění. Výzkumy jsou čím dál dražší. Aby získali vědci prostředky, musí dodávat médiím senzace. Některé expedice se proto soustřeďují na mediálně efektní nálezy a kvůli nim opomíjejí poctivé zpracování "obyčejných" nálezů. Ty se hromadí ve skladech nezpracované a informace, jež skrývají, mohou časem nenávratně zmizet. Podle některých odhadů tak končí až 90% nálezů.
K tomu přistupuje nesmírně rychle se zhoršující životní prostředí v Egyptě. Na 60000 km2 podél Nilu žijí prakticky všichni obyvatelé země. Populace stále roste a s lidmi přicházejí i výfukové plyny z aut, kouř z komínů elektráren a oceláren, umělá hnojiva a vůbec chemie všeho druhu. Slavná Asuánská přehrada (přezdívaná Násirova pyramida) vyvolává v povodí Nilu častější deště. Déšť ovšem ze vzduchu strhává chemikálie a na starověké památky dopadá v podobě slabé kyseliny. Objevuje se proto i dost radikální názor, podle nějž by se měly vykopávky v Egyptě zastavit do doby, než se zlepší přístup k nim i prostředí, v němž se provádějí. Je totiž faktem, že hluboko pod zemí socha bezpečně přečká věky - vystavená dnešnímu egyptskému ovzduší a vlhkosti se však může za několik desetiletí nenávratně poničit. Nové předpisy teprve vznikají. Není ale vyloučeno, že jedním z opatření bude několikaleté moratorium na zahajování nových vykopávek.
Přitom nové nálezy v oblasti Západní pouště slibují další velké průlomy v poznání dávné minulosti. Jak se ukazuje, bylo tu přinejmenším osmkrát moře! Díky vodě se právě tady začaly postupně vytvářet podmínky ke vzniku staroegyptské civilizace již před 12000 lety - tedy o pět tisíciletí dříve, než se původně soudilo.
Jak praví staroegyptské přísloví: "Věčná je památka toho, jehož jméno si potomci připomínají." A egyptologové obyvatelům tisíce let starých hrobů zajišťují to, po čem nejvíc toužili - nebýt zapomenuti.
Autor: text: Ivo Bartík; foto: Kamil Voděra, Milan Zemin
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama