Mastaba, příbytek pro život v záhrobí

2. listopadu 2006 v 11:50 | Martina |  ...stavební prvky
Výstavba mastab se začala rozvíjet v Archaickém období (3150 - 2700 př. n. l.) a vyvrcholila ve Staré říši (2700 - 2180 př. n. l.). Do těchto soukromých zádušních staveb byli pohřbíváni vysocí hodnostáři, dvořané a služebníci.

Slovo "mastaba" znamená v arabštině lavici či lůžko. Toto označení hrobek souvisí s jejich vnější podobou. Právě Arabové začali obdélníkové hrobky s šikmými vnějšími stěnami označovat "mastaba", neboť jim připomínaly velké lavice, jež se nacházely před jejich domy. První velké pohřební stavby začaly vznikat v Archaickém období, do dnešních dnů se však nedochovaly. Tyto předchůdkyně pyramid byly stavěny z nepálených cihel a zdobeny malovanými motivy na bíle omítnutých stěnách, které napodobovaly pletivo rostlinných rohoží.
Když se v egyptském stavebnictví začal na počátku 4. dynastie používat kámen, vznikly na královských pohřebištích první velké vápencové mastaby. Hrobky mívaly jádro postavené z lokálního vápence, který se těžil přímo na pohřebišti či v jeho nejbližším okolí. Na stavbu jádra byl rovněž používán stavební odpad vzniklý při výstavbě pyramidy panujícího faraona, sestávající z drobnějších úlomků vápence, písku a cihel. Toto jádro bylo v závěrečné fázi obloženo deskami z kvalitního bělostného vápence, který pocházel z lomů na východním břehu Nilu, poblíž dnešního předměstí Káhiry Maasara.
Klasická stavební podoba mastaby
Mastaby se skládaly ze dvou částí - podzemní části s pohřební komorou a nadzemní stavby s kaplí. Pohřební komora se nacházela na dně šachty hluboké přibližně 10 metrů, která ústila na střeše nadzemní části mastaby a končila v místnosti, v níž byl uložen sarkofág a vše, co by mrtvý mohl potřebovat. Po pohřbu byla pohřební komora zazděna vápencovými kvádry a vstupní šachta zasypána pískem a stavebním odpadem.
Ve východní fasádě mastab se nalézal výklenek, do nějž se umísťovala stéla napodobující zavřené zazděné dveře (tzv. nepravé dveře). Na stéle byla zapsána jména a tituly zesnulého. Před stélou stál obětní stůl, na nějž se ukládaly potraviny pro ducha zemřelého. Postupem doby výklenek mohutněl a byl začleněn do vlastního tělesa mastaby; tak vznikla zastřešená vnitřní kaple. Nad vchodem do nadzemní části mastaby byl umístěn kamenný blok otesaný do podoby válce a na něj byla vytesána jména a hlavní tituly zesnulého. Válec imitoval nahoru svinutou rákosovou rohož, jež sloužila v běžném egyptském domě jako dveře. Kaple byla spojena se vchodem dlouhou chodbou. V západní stěně kaple byly zasazeny nepravé dveře. Kaple byla obvykle propojena úzkým průzorem ve výšce očí se serdabem (arabsky sklep), jinak nepřístupnou místností nalézající se v jižní části mastaby. Do serdabu byla umísťována socha zemřelého, jehož ka mohlo díky průzoru zůstat ve spojení se světem živých a účastnit se obřadů přinášení obětin.
Stavební podoba mastaby se v průběhu staletí postupně vyvíjela. Počet přístupných místností se zvyšoval do té míry, až nakonec mastabu tvořil opravdový labyrint chodeb, síní a kaplí. V mastabách vysoce postavených osob byly dokonce stropy největších místností podpírány pilíři. Mastaby byly stavěny nedaleko pyramid ve skupinách s pravoúhlým šachovnicovým půdorysem. Právo na pohřeb na nekropoli poblíž královské pyramidy bylo výsadou, kterou uděloval faraon. Čím významnější postavení měl zesnulý, tím blíže ke královské pyramidě se nacházela jeho mastaba. Společenské postavení ve světě živých tak přetrvávalo i v záhrobí.
Na počátku Střední říše se vysoce postavení úředníci i nadále nechávali pohřbívat ve vápencových mastabách, nomarchové a hodnostáři jednotlivých krajů však před pohřbíváním na nekropoli ve faraonově blízkosti začali při volbě místa svého posledního odpočinku dávat přednost krajům, v nichž vládli. Hrobky si většinou nechávali hloubit ve skalách.
Mrtví byli králi světa živých
Architektonický vývoj mastab směřoval k tomu, aby se z hrobky stal opravdový dům, v němž mrtvý chránil svůj věčný život. Nicméně bylo nutné, aby do něj měli přístup i živí a mohli zajistit zesnulému pohodlí a chránit jej před silami zla. Egypťané si tedy museli ještě během svého pozemského života zajistit, že jim bude mít kdo přinášet obětiny a zásoby. Dále si museli zorganizovat budoucí zádušní kult, který byl sice původně vyhrazen jen králům, postupně se však "demokratizoval". Uzavírali proto smlouvy se svými rodinnými příslušníky či s chrámovými kněžími.
Na počátku 4. dynastie (cca 2630 př. n. l.) začaly být stěny kaplí v mastabě zdobeny reliéfy a malbami. Tato výzdoba postupně pronikla i do ostatních místností a chodeb. Na stěny se obvykle nezachycovala zobrazení bohů, ale spíše sled výjevů z každodenního života a zobrazení zesnulého, jak sedí před stolem s obětinami, který se doslova prohýbá pod množstvím pokrmů a různých zásob.
Tato zobrazení nesloužila jen jako výzdoba, měla i další, spíše funkční cíle. Připomínala život zesnulého a udržovala vzpomínku na něj v trvalé paměti, což mělo mimo jiné co nejvíce zapůsobit na návštěvníky hrobky a přimět je k tomu, aby přinášeli obětiny hodné významu mrtvého. Reliéfy proto oplývají realistickými detaily. Popisují všechny aspekty života zesnulého a zachycují jeho služebníky, kterak plní úkoly, jejichž cílem je zajistit dostatek zásob a uspokojení potřeb zesnulého na onom světě. Na reliéfech tak můžeme nalézt výjevy t lovu, rybolovu, cestování, pěstování zemědělských plodin a jejich sklizně, her a tance. Zobrazení zádušní hostiny bylo další pojistkou, která měla nahradit případné selhání rodiny či kněží, neboť podle egyptské víry se zachycené scény staly po pronesení zaříkadel obřadu Otevírání úst skutečnými, a tak zesnulému zajistily každodenní hojnost. Podobné výjevy dále měly zdůraznit zádušní texty a formule, jimiž byly popsány stěny mastaby. Texty zpravidla odrážely tři hlavní přání - mít krásný dům pro život v záhrobí, dostatek každodenního jídla a příjemnou cestu po Nilu vedoucí na pohřebiště nebo k božským nebeským tělesům. Cílem některých textů navíc bylo chránit zesnulého před nebezpečím, jež mu na onom světě hrozilo a mohlo by způsobit jeho druhou, tentokrát již definitivní smrt. Nejčastěji texty popisovaly zemědělské práce, které mrtvý prováděl v Usirově království, mohlo však jít i o návody a magické formule, jak od mrtvého oddálit veškeré nebezpečí a jak mu život v záhrobí zjednodušit a zpříjemnit.
Dnešní návštěvníci tak na stěnách mastab mohou shlédnout opravdový "film" či "komiks" vyprávějící o každodenním životě starých Egypťanů.

Úryvek z Naučení Hardžedefa, syna krále Chufua (IV. dynastie)
"Opravuj sám sebe před vlastníma očima, střez se toho, aby tě museli opravovat jiní. Pokud jsi ctnostný muž, založ domácnost. Ožeň se se silnou ženou, která ti zplodí syna. Jestliže zbuduješ dům pro svého syna, získáš místo na přebývání. Postav si dům v pohřebišti a učiň znamenitým své místo na západě. Pamatuj si, že smrt je pro nás nic, vzpomeň si, že si vážíme života, dům smrti je právě pro život."
(M. Bárta; Sinuhetův útěk z Egypta; Praha 1999)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama