Vesnice řemeslníků v Dér el-Medíně

16. února 2007 v 21:30 | Martina |  Každodenní život
Vesnice řemeslníků v Dér el-Medíně byla založena již na počátku 18. dynastie, avšak největšího rozkvětu dosáhla v éře ramessovců, tedy za vlády 19. a 20. dynastie. Objevení rozvalin této vesnice bylo velmi důležité, neboť umožnilo lépe poznat život egyptských řemeslníků.

V době svého založení čítala Dér el-Medína asi 60 skromných domků. Předpokládá se, že vesnici založil Amenhotep I., který zde byl společně se svou ženou Ahmose-Nefertari uctíván jako božstvo. Ve vesnici žili řemeslníci, kteří byli zaměstnáni výstavbou a výzdobou královských hrobek v Údolí králů a později i v Údolí královen. Dér el-Medína se rozrostla za vlády Haremheba, největší rozkvět ovšem zaznamenala za 19. dynastie, zvláště za Ramesse II. a jeho následníků. Právě tehdy totiž panoval nejčilejší ruch i na thébském pohřebišti. Vesnice měla 1200 obyvatel, z nichž přibližně čtvrtina pracovala přímo pro královské pohřebiště.
Vesnice měla tvar obdélníku o šířce 50 m, délce 131 m a celá byla obehnána cihlovou ohradní zdí. Počet domů vzrostl v době největšího rozkvětu na 70, navíc dalších 50 příbytků bylo zbudováno za obvodovou zdí. Do vesnice vedl jediný vstup ze severní strany. V severojižním směru ji rozdělovala na dvě části hlavní ulice. Obyvatelé těchto čtvrtí - řemeslníci "zprava" a řemeslníci "zleva" - se bez ustání střídali na stavbách na pohřebišti.
Na stavbách hrobek pracovaly střídavě dvě skupiny asi šedesáti mužů, na něž dohlíželi mistr a architekt. Každá skupina byla samostatná a zahrnovala různé profese z oblasti stavebnictví a užitného umění. Byli zde zastoupeni písaři, sochaři, malíři, sádraři, zedníci, lamači kamene, pomocní dělníci, štukatéři a učni. Na stavbě pracovali vždy deset dní v kuse, jedenáctý den byl vyhrazen rodinnému životu. Během pracovního týdne řemeslníci nocovali v chatrčích postavených z nasucho kladených kamenů, které se nacházely v sedle mezi Údolím králů a Dér el-Bahrí. Na staveništi působil i královský císař, kterého sem přidělila státní správa. Jeho úkolem bylo zaznamenat veškeré detaily týkající se stavby - výběr materiálu, prováděné práce, mzdy, stravování, nástroje, které je potřeba vyměnit. V případě sporu nebo nenadálé události také působil jako soudce.
Většinu dělníků tvořili Egypťané, nalezli bychom zde ale i Núbijce a Syřany. Vesnice byla stejně jako vše, co souviselo s pohřebištěm, bedlivě střežena pořádkovou policií, která spadala pod vezíra západního břehu Théb.
Život ve vesnici
Místní domky na rozdíl od těch městských neměly rozsáhlý dvůr ani zahradu. Zvířata byla ustájena za obvodovou zdí. Všechny domy byly postaveny stejně - bez základů, přímo na udusané hlíně. Zdi byly do výšky asi 1,5 metru kamenné, horní část se stavěla z nepálených cihel. Na zdech byla bílá omítka, která kontrastovala s červenou barvou dveří, na nichž byla zapsána jména obyvatel. Z hlavní ulice se vstupovalo do malé místnosti, v níž se nacházel vyvýšený oltář zasvěcený trpasličímu bohu Besovi, který měl rodinu chránit před zlými duchy. Všude kolem byly stoly s obětinami a kultovní předměty sloužící k očistě. Na první místnost plynule navazovala druhá, která se používala jako přijímací salon. Byla větší a vyšší. Světlo sem pronikalo oknem vyraženým těsně pod stropem, který podpíraly jeden či dva sloupy.
Z této místnosti se dalo po schodišti sejít do komory, kdy byly uloženy rodinné předměty. Za hlavní místností se nacházel pokoj. Za pokojem bylo vnitřní schodiště, jež vedlo na terasu zhotovenou z mazaniny, kterou před sluncem chránily zástěny. V létě lidé na terase trávili všechen čas, dokonce zde i spali. Za schodištěm byla umístěna kuchyně, v níž bylo veškeré vybavení nezbytné k přípravě jídel - pec na chleba, hmoždíř, díže, džbány a nádoby z pálené hlíny. Ke kuchyni přiléhal sklep vyhloubený do země, v němž se v relativním chladu uchovávaly potraviny. Zásobování vodou bylo úkolem žen. Ženy chodily vodu čerpat do studen v Medínit Habu. Jejich neustálé přesuny sem a tam na hřbetech oslů střežily núbijské hlídky.
Kultovní místa ve vesnici
Kultovní místa se nacházela v severní části vesnice. Malé kaple byly místem setkání jednotlivých profesí. Šlo o chrámky, někdy zastřešené, někdy nezastřešené. Podél stěn stály lavičky, na něž mohli lidé usednout. Za zídkou s dveřmi byla sloupová předsíň. Odtud se pak šlo k nau, v němž byla uložena socha boha.
Jednotlivé kaple byly zasvěceny Amonovi z Karnaku a Luxoru, bohu plodnosti Minovi, krokodýlímu bohu Sobekovi, Ptahovi, hroší bohyni Tueret a bohyni Mut. Jedna kaple byla zasvěcena i zbožštělému zakladateli vesnice Amenhotepovi I. a jeho manželce královně Ahmose-Nefertari. Nicméně nejoblíbenějším božstvem vesnických řemeslníků byla Hathor. Však byl také její chrám největší a nejkrásněji vyzdobený. Na zkrášlování chrámu se podílelo i několik faraonů, kteří zde nechali zapsat své jméno - zakladatel vesnice, Thutmose I., Sethi I. i Ramesse II. Ptolemaios IV. posléze nechal Hathor vybudovat chrám na sever od opevněné vesnice.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama