Tyrkysové doly na Sinaji

26. března 2007 v 11:17 | Martina |  Každodenní život
Na jihu Sinajského poloostrova ležela bohatá ložiska malachitu, mědi a především tyrkysu, kterého si Egypťané zvláště cenili. Faraoni tu nerostné bohatství těžili již od období Staré říše, museli ale ložiska střežit před beduíny, již žili na tomto trojúhelníkovém poloostrově, který byl jakýmsi přírodním valem chránícím Egypťany před invazemi. Ložiska tyrkysu se zřejmě vyčerpala na konci ramessovského období.

Hathor byla považována za Paní tyrkysu, která chránila doly, v nichž Egypťané těžili. Amenemhet III., význačný faraon 12. dynastie, který zintenzivnil těžbu tohoto modrého kamene, zasvětil bohyni nedaleko velkých sinajských dolů v Serábit el-Chádim ("hora služebníka") malý chrám, který jeho následníci z 18. dynastie rozšířili.
Tyrkys se používal již od predynastického období a našli bychom ho na mnoha špercích egyptské vládnoucí vrstvy prvních dvou staroegyptských dynastií. Egypťany nerostné bohatství Sinajského poloostrova odjakživa lákalo, zvláště měď, bronz nebo malachit, který byl součástí kosmetických přípravků a malířských barev. Tyrkys, proslulý krásnou zelenomodrou barvou, byl vyhledáván především jako surovina pro výrobu klenotů a intarzií. Častější výpravy na Sinajský poloostrov začali faraoni pořádat v období Střední říše za vlády 12. dynastie. Pouštní oblast Sinaje s členitým a nepříliš přitažlivým reliéfem, kde foukal často ledový vítr, byla obydlena semitskými beduínskými kmeny, proti nimž museli první faraoni bojovat, aby ochránili své doly. Boje mezi králi a zarostlými horaly, které Egypťané nazývali šasu, trvaly určitou část období Staré říše. Pak mezi nimi zavládly klidnější časy. Ve Wádí Magháře byla nelezena zobrazení králů prvních dynastií, jak "stínají hlavy obyvatelům pouště". V období Střední říše veškeré nepřátelství ustalo, a i když doly stále chránily pořádkové síly a armáda, můžeme hovořit o začátku mírumilovného partnerství mezi egyptskými úřady a nomádskými kmeny, jejichž příslušníci působili v tyrkysových dolech jako tlumočníci a dělníci. Beduíni se navíc stali i důležitým prvkem ekonomického života, neboť Egypťanům poskytovali exotické výrobky jako korály z Rudého moře nebo lapis lazuli z Afghánistánu.
V prvních dvou staletích Střední říše se do dolů na Sinajský poloostrov vydalo více než 700 výprav, což nasvědčuje intenzivní těžbě. Některé z těchto výprav, organizované v zastoupení faraona vysokými palácovými hodnostáři, čítaly více než 600 mužů (jeden nápis objevený na místě hovoří dokonce o 734 lidech). Tyrkysové doly v Serábit el-Chádimu a ve Wádí Magháře se staly doslova lidskými úly.
Ve Wádí Magháře, "údolí jeskyň", byla do úbočí horského masivu v jihozápadní části Sinajského poloostrova vyražena řada šachet. Členové výprav se k místu těžby dostávali od Suezské šíje nebo po moři a museli pochodovat kilometry a kilometry údolíčky, která se klikatila mezi horskými masivy.
Nakonec lamači kamene dorazili do měsíční krajiny Serábit el-Chádimu, prošpikované těžebními jeskyněmi, v nichž zanechali mnoho nápisů. Od období vlády Amenemheta III. této krajině jakoby z jiného světa vévodil Hathořin chrám. Kořeny chrámu spadají do počátku Střední říše, do doby vlády Amenemheta I. Skalní chrám má nezvyklý nepravidelný půdorys, který je dán povahou okolního terénu. Panovníci postupně k jádrovému chrámu přidávali další stavební části - dvory, malé pilířové síně, až se jeho stavební podoba ustálila za vlády Sethiho I. (otec Ramesse II.). V nejzazší části se nacházely kultovní jeskyně dvou božstev, jimž byla tato skalní svatyně zasvěcena - bohyně Hathor a Sopdu, Pán cizích zemí. V chrámu bylo nalezeno mnoho stél a nápisů z období Střední říše (1994 - 1797 př. n. l.) i Nové říše (1543 - 1080 př. n. l.), nejmladší nápis pochází z vlády Ramesse VI.
Kameny jen pro elitu
Podle jednoho nápisu každý dělník vytěžil přibližně jeden krychlový decimetr tyrkysu denně. To je ve srovnání s dnešní výtěžností dolů relativně skromné číslo, ovšem v oněch dobách šlo o množství zcela postačující pro potřeby egyptských řemeslníků. Nesmíme také zapomínat, že tyrkys byl kamenem vyhrazeným společenské elitě a kněžím, kteří jej využívali při některých rituálech k usmiřování bohů.
Potěcha pro oči
Někteří dělníci si nechávali platit v naturáliích a ponechávali si malou část vytěženého tyrkysu, jenž se jinak všechen odvážel do Egypta. Nejnevhodnějším obdobím k těžbě nerostu bylo léto, protože podle egyptské víry kámen pod vlivem příliš prudkého slunce bledl a ztrácel svou krásnou modrou barvu. Jak na jednom nápisu potvrzuje Horurre, velitel výpravy za vlády Amenemheta III., "nerost přichází i v této roční době, ale barva v tomto špatném letním období není příliš krásná". Naštěstí pro něj se vrátil domů s krásnými tyrkysy: "Barva byla tak dokonalá, až přecházel zrak; díky tomu, že jsme dvakrát přinesli obětiny Paní nebes (Hathor), byla ještě nádhernější než v normální sezoně."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama