Propracovaný daňový systém

25. dubna 2007 v 21:52 | Martina |  Každodenní život
Ve starověkém Egyptě v zásadě veškerá země a všichni lidé patřili faraonovi. Egypťané proto byli povinni odvádět v jeho prospěch práci výměnou za jídlo. Daně nazývané baku byly dvojího typu - daně v naturáliích a daně ve formě práce, tedy jakási robota. Daně se ve skutečnosti týkaly především řemeslníků a rolníků, jejichž produktivita byla pro stát nejdůležitější.

Práce na polích vždy končily výběrem daní. Částka se stanovovala podle rozlohy pozemků, kterou vyměřovali státní úředníci. Správce příslušného nomu (kraje), který byl často zobrazován s obřadním vousem a těžkou parukou, byl na svém území pověřen výběrem daní. V rukou držel seznam spravovaného majetku. Vybírání daní mělo podobu nepřetržitého průvodu mužů a žen, kteří v koších na hlavách přinášeli ovoce, zeleninu, květiny, nádoby na parfémy, džbány piva. Jiní odevzdávali chleba a husy, nebo na provaze přiváděli telata. Muži před sebou dále strkali gazely a kozy. U nohou pána seděli pozorní písaři s paletou v ruce a zaznamenávali "seznam dávek z vesnic věčného panství".
Poplatek ve formě tří tisíc volů
Nomarcha z titulu své funkce dostával kýtu z každého býka poraženého pro potřeby pohřebiště a podíl na zvířatech obětovaných v chrámu. Ameni, nomarcha žijící za vlády faraona 12. dynastie Senusreta I., byl při výběru daní zvláště horlivý. Za dvacet pět let svého působení ve funkci shromáždil z farem na svém území tři tisíce volů jako poplatek dvoru.
Na pole docházeli písaři dvakrát během vegetačního cyklu. Poprvé poté, co opadly vody záplavy a bylo třeba opětovně rozměřit pole a položit mezní kameny mezi jednotlivými poli. Podruhé při vyhodnocování objemu sklizně, podle nějž písaři spočítali, jakou částku je třeba odvést. Veškeré daně určovali podle velmi přesných norem a tabulek specializovaní státní úředníci. Placení daní kontroloval a ověřoval vezír, po faraonovi druhá nejmocnější osoba ve státě, jenž byl nejvyšším správcem egyptské země. Pomáhal mu staroegyptský "ministr financí", který nosil titul "správce obou pokladnic".
Velmi přesné výpočty
Díky nálezům v hrobce písaře "pána Obou zemí Horního a Dolního Egypta", který se jmenoval Menena a žil za vlády Thutmose IV., víme, že v období Nové říše se daňový základ vypočítával pevně stanoveným způsobem. Katastrální písař z rozlohy pozemku přesně vypočítal předpokládanou hodnotu sklizně a z ní vyplývající daň. Tomuto vysoce postavenému písaři pomáhali při vyměřování půdy dva zemědělští písaři, jeden nosič měřicí šňůry a jeden natahovač měřicí šňůry. Společně měřili plochu, na níž měla proběhnout sklizeň. Děti rolníků, kteří chtěli být s výběrčími daní zadobře, jim nosily svačinu. Po sklizni následovalo další počítání, tentokrát ipet (objemové jednotky, měřice) obilí. Na konci 19. dynastie nahradili tyto úředníky takzvaní písaři pro obilniny.
I přes daná a neměnná pravidla rolníci často pohlíželi na státní úředníky s nelibostí, neboť je podezřívali, že je při výpočtu berou na hůl. Hojné doklady tohoto pohledu nalezneme i v egyptské literatuře, která si rozhodně nebrala servítky a někdy až přeháněla, jak vidíme v následujícím výňatku z textu z období Střední říše: "Nevzpomínáš si, jak skončil rolník znesvářený s písařem, pověřeným záznamem sklizně? Červi sežrali polovinu zrní a hroši se postarali o zbytek. Na polích se hemžily myši, snášely se na ně kobylky, stáda hynula. (...) A do toho přišel písař, aby zaznamenal sklizeň. (...) Vojáci nesli hole, Núbijci zas rákosky z palmového dřeva. Nařídili: 'Přineste zrní!', ale žádné nebylo. Tak začali bít. Pak nešťastníka spoutali a vrhli ho do bažiny (...), ještě před tím však před jeho zraky spoutali i jeho ženu. I dětem byla nasazena pouta. Sousedé ho v nejtěžší chvíli opustili a prchli, aby vlastní zrní bezpečně ukryli. Takhle získávali úředníci zrní."
Někdy se pochopitelně stávalo, že rolníci nemohli zaplatit a vysloužili si výprask, nicméně takové případy byly spíše vzácností. Lidé většinou dobře věděli, kolik po nich stát bude chtít, a bez reptání svou dávku odevzdávali. Kromě toho mohli rolníci, kteří se cítili poškození příliš puntičkářskými úředníky, podat žalobu, jak to učinil služebník jednoho chrámu za vlády Ramesse III., jemuž se zdálo, že musel zaplatit víc, nežli ve skutečnosti měl.
Dokonce i chrámy…
S výjimkou některých panství a chrámů požívajících v tomto směru imunity musely všechny ostatní platit státu zosobněnému faraonem daň. Například Amonův chrám musel za vlády Ramesse III. odvést panovníkovi 743 hus. Zajímavé je, že rolníci pracující na těchto panstvích nebo v chrámech platili své daně přímo příslušnému panství nebo chrámu, nikoli státu.
Dvouletý census
Daně se platily od samého počátku egyptské státnosti. V Archaickém období byly vybírány v podobě naturálních dávek během pravidelných cest panovníka po celém Egyptě. Ve Staré říši započalo pravidelné sčítání dobytka jednou za dva roky. Toto sčítání tvořilo základ daňového systému. Panovník tak měl přehled o bohatství a prosperitě své říše. V případě náročných projektů, jako stavba pyramidy či kopání zavlažovacích kanálů, mohl být census zkrácen a dobytek sčítán každý rok.
Dahšúrský dekret
V období Staré říše vydal panovník 6. dynastie Pepi I. výnos, podle nějž "dvě pyramidová města krále Horního a Dolního Egypta Snofrua" (Médúm a Dahšúr) byla na věky zbavena povinnosti roboty a daní. Na oplátku za toto slavnostní prohlášení musela dotyčná města navždy udržovat božský kult krále. Kopie dekretu byla vytesána do kamenné stély a pravděpodobně vystavena v chrámu. Později napodobili Pepiho I. i další faraoni a nomarchové, takže povinnosti platit daně bylo navěky zbavováno stále více chrámů.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama