Setba a sklizeň v údolí Nilu

22. dubna 2007 v 19:51 | Martina |  Každodenní život
Jakmile po záplavách začala voda v Nilu klesat, pustili se venkované do práce na polích. Několik měsíců pod spalujícím sluncem věnovali veškerou svou péči půdě. Pod dohledem správce pilně pracovali v naději, že odměnou obdrží podstatnou část sklizně, a budou tak moci celý rok dosyta jíst.

Hérodotos, který byl ze svého rodného Řecka zvyklý na suchou a kamenitou půdu, tvrdil, že egyptští zemědělci nemusejí k získání bohaté sklizně vynakládat žádnou zvláštní námahu. Kolem roku 450 př. n. l. o tom napsal: "(…) neorají namáhavě pluhem brázdy ani nekopou ani nekonají jiné věci, jimiž se druzí lopotí. Jakmile se jim řeka sama od sebe vzduje a zavlaží ornou půdu (…), tehdy osije své pole a zažene na ně vepře, aby osivo zašlapali; potom čeká na žně." Je pravdou, že záplavy zemědělcům pomáhaly, situace však přece jen byla poněkud jiná. Vesničané dřeli a plahočili se od svítání do soumraku s primitivním nářadím, jen aby vypěstovali obilí, jehož většina stejně nakonec skončila ve faraonových sýpkách.
Několik měsíců těžké práce
Když ke konci měsíce chojak (začátek listopadu) začala voda v Nilu opadávat, mohli vesničané zahájit osev pole. Nejdříve ale museli rozbít hroudy a přeorat ještě vlhkou zem. Jejich jediným vybavením byla motyčka nebo primitivní dřevěný pluh tažený dvěma voly nebo krávami, někdy také dvěma muži. Za tímto potahem následovali rozsévači, kteří po poli rozhazovali zrní, jež si nabírali z velké hromady. Poté byla na pole vypuštěna stáda dobytka. Kozy, ovce a vepři nahrazovali brány a poháněni bičem dupali po poli a zašlapávali zrno do země.
Pak vesničanům nezbývalo než trpělivě čekat, až obilí vyraší, a přitom je chránit před nejrůznějšími hrozícími katastrofami. Před nálety kobylek nebo krupobitím je mohli uchránit jedině bohové. Hlavní úkol vesničanů tedy spočíval v odhánění žravých hrochů, ptáků vyzobávajících zrní, dobytka nepřejících sousedů, myší a krys. Když obilí vzrostlo, museli si dávat pozor na vyhladovělé chudáky, kteří na pole chodili krást.
Místo srpu hroší čelist
Sklizeň začínala v posledních dnech měsíce epep (kolem 10. června). Ženci byli vybaveni krátkými srpy, jež se zhotovovaly z hroších čelistí, v nichž byly zuby nahrazeny kousky pazourku. Klasy dosahující někdy i výšky dospělého muže sekali ve výši kolen. Rytmus práce udával a udržoval pískáním flétnista. Ve stínu sykomory stál na voze majitel panství, který dohlížel na to, aby správce své pracovníky držel zkrátka. Přestože slunce v této roční době silně pálilo, přestávek bylo jen poskrovnu. Všem pak přišel vhod džbán piva nebo vody, který šel z ruky do ruky. Za muži postupovaly paběrkářky, které probíraly strniště, hledaly zapomenuté klasy a ukládaly je do pytlíčků.
Zbytky stébel ponechané na poli byly spaseny dobytkem. Posekané klasy se svazovaly do snopů, kterých na každém poli stálo čtyři až pět. Pak se snopy ve velkých sítích se širokými oky převážely na oslím hřbetě na mlat. Oslař držel v ruce krátkou hůlku a dával pozor, aby se cenný náklad nepřevážil a nespadl na zem.
Každý měl přesně daný úkol
Když se začalo s mlácením obilí a s províváním, psal se již měsíc mesore. Klasy byly rozloženy na vyrovnaném půlkruhovém mlatu špičkou do středu. Na ně byla vypuštěna zvířata (ovce, osli nebo voli), aby je pošlapala. Jeden dělník dohlížel na to, aby klasy byly pošlapávány rovnoměrně. Zatímco se ranami holí dokončovalo mlácení, vršili vesničané vidlemi slámu do stohů ve tvaru komolého jehlanu. Na stozích si dali záležet, protože měly vydržet celý rok. Aby se stohy nezhroutily, zasouvaly se do nich seshora dva dlouhé papyrové stvoly.
Na mlatu zatím ženy smetaly zrní košťátkem. Vlasy měly zakryté plachetkou, aby se do nich nedostal prach. Poté se pustily do čištění obilí províváním - zrní vyhodily do vzduchu a zachytily, tentokrát však již bez plev vyfoukaných větrem. Posledním krokem bylo prosívání, při němž se odstranily zbývající nečistoty.
Pak již jen zbývalo uskladnit obilí do královských sýpek. Pět metrů vysoké lepenicové sýpky měly tvar cukrové homole o průměru dvou metrů. Stály na dvoře obehnaném ohradní zdí. Obilí se do nich vsypávalo seshora. Ve spodní části byla pečlivě uzavřená dvířka, jimiž se zrní vyjímalo.
První výsledky sklizně se obětovávaly místním bohům. Faraon obětoval bohu úrody Minovi při svátku slaveném v měsíci pachon (16. březen - 14. duben). Bohatí i chudí děkovali božstvům za úrodu. Všichni s důvěrou očekávali další záplavy, jimiž začne nový cyklus zemědělských prací. Doufali, že i nadcházející záplavy zajistí bohatou úrodu a nikdo nebude trpět hlady.
Reliéfy jako historické prameny
Byť je pro nás Hérodotovo svědectví přínosné, sami Egypťané zanechali velké množství zpráv jak písemných, tak obrazových. Tesali je a malovali na stěny svých pohřebních kaplí již od doby Staré říše. Hodnostář je na nich zachycen, jak dohlíží nad průběhem zemědělského roku. V představách starých Egypťanů taj získal právo využívat navěky plody práce zemědělců, kteří mu podléhali. Scény jsou řazeny do registrů a jejich pořadí odpovídá sledu zemědělského roku. Jsou navíc vyobrazeny mimořádně živě a obsahují mnoho překvapivých detailů. Například pří žních se pod nohami žen, které paběrkovaly stébla na polích, pletou vypasená kuřata křepelek, která vyzobávají zbylá zrníčka obilí. Na vysvětlení jsou scény doplněny o krátké a výstižné přípisky, popřípadě o jednotlivá zvolání zemědělců, kterými doprovázeli svou práci: "Drž pevně! Rychle mi ho přines!"
Písař, oficiální pohroma
Ať byli zemědělci menšími pachtýři nebo robotníky najatými majitelem půdy či chrámem, vždycky na ně zbýval jen hubený podíl na plodech jejich tvrdé práce. Na veškeré obiloviny měl jako na hlavní egyptské bohatství monopol stát. centrální státní správa se zapojovala do všech fází setby i sklizně a přísně dohlížela na jejich průběh. Půda osetá zrním byla vytyčená kolíky. Při setbě písař pro obilniny důsledně zapisoval, kolikrát si každý rozsévač naplnil svůj košík z kůry nebo spleteného papyru. Věčně podezřívaví písaři bedlivým okem sledovali všechny potencionální švindlíře. Když klasy dozrávaly, přistoupilo se k výpočtu pachtovného na základě odhadu sklizně a změření plochy obilí šňůrou.
Nejobávanějším ze všech byl bezpochyby písař polí, jenž byl pověřen výběrem daní ze sklizně. V doprovodu stráží vyzbrojených holemi se usadil ve stínu palmových listů, které nad ním jako slunečník drželi núbijští služebníci, a měrkou zjišťoval množství sklizeného obilí. Malí pachtýři si směli ponechat pouhých 10% z úrody a několik dalších pytlů, které se následujícího roku využily jako osivo. Běda vesničanovi, který by se pokusil část sklizně zatajit. Čekalo by na něj přísné potrestání ranami holí, které by ho naučilo podřídit se vůli nemilosrdné státní správy.
 


Aktuální články

Reklama