Papyrus, zelené zlato delty

21. května 2007 v 18:47 | Martina |  Každodenní život
Eset a její syn Hor, pronásledování nenávistí Usirova bratrovraha Sutecha, nalezli útočiště v husté papyrové houštině, která rostla v deltě Nilu. Tato legenda symbolizuje význam rostliny v egyptské mytologii i historii.

Papyrus - královská rostlina, symbol radosti, kouzelné žezlo bohyň - rostl v nejvlhčích částech delty a byl nedílnou součástí každodenního života v Egyptě. Nebylo snad jediné chvíle, kdy by tato uctívaná rostlina spojovaná s radostí a mládím nebyla v té či oné podobě přítomna v životě obyvatel. Egypťané z ní zhotovovali sandály, pletli suknice a koše a jedli její měkkou hlízu "podušenou v peci rozpálené na vysokou teplotu", jak doporučoval gurmán Hérodotos. Kořen papyru sloužil jako palivo a jeho dřeň se využívala k výrobě zápalné části pochodní. Papyrus hrál také důležitou úlohu při výrobě lodí, neboť se jím utěsňovaly spáry, vyráběly se z něj plachty a lanoví, a také se používal pro stavbu malých člunů, na nichž se Egypťané přepravovali v močálech.
Avšak nejhodnotnější byl papyrus v podobě bílého odolného papíru, na nějž se zapisovaly hieroglyfy. Tak totiž umožnil zachovat vzácné texty, důležité pro pochopení egyptské civilizace.
Obyvatelé delty
Právě v močálovitých oblastech delty Nilu se papyru velmi dařilo. Rostliny, jejichž výška dosahovala i 5 až 6 metrů, zde vytvářely skutečné lesy. Na vyvýšených místech chráněných před záplavami vznikly osady a vesnice, jejichž obyvatelé se živili chovem, lovem a rybolovem. Život lidí v tomto světě mezi zemí, mořem a nebem byl pevně spjat s "královskou rostlinou". Mezi obyvateli bažin byli i siláci, nazývaní "trhači papyru". Pracovali v srdci nazelenalé houštiny papyrů, kde rostly i modrobílé lotosy či akácie. Procházeli mezi vzácnými rostlinami a řezali jeden stonek po druhém.
Strastiplný úkol
Práce trhačů byla opravdu strastiplná, neboť se v bahnitém terénů močálů pohybovali jen s největšími obtížemi. Slepá ramena řeky, bahnité výmoly a zátočiny představovaly záludné pasti, kterým se museli umět vyhýbat stejně jako cestám, na nichž by se mohli střetnout s hrochy, krokodýly, kobrami a dalšími nebezpečnými zvířaty, která si libovala v tichu a vlhkosti papyrových houštin.
Večer se trhači, prohýbající se pod tíhou obrovských otepí, vraceli po úzkých suchých cestách, jež znali jen oni sami. Svůj náklad složili v dílnách, kde byla pak rostlina zpracována. Po splnění tohoto posledního úkolu se vraceli do svých domovů na lehkých člunech, zhotovovaných výhradně ze svázaných papyrových stonků. Znalost postupu přeměny papyru na papír se v Egyptě dědila z generace na generaci.
V dílně
Již od dávných čas predynastické doby uměli Egypťané zpracovávat vláknitou dřeň papyrových stonků na jemný, avšak odolný bílý papír, který nesál inkoust a vzdoroval zubu času. Jelikož byla jeho výroba nákladná, mohl se papyrus používat pouze pro předem určené texty - archiválie, účetní doklady a náboženské, vědecké a literární texty. Přítomnost papyrových svitků v hrobkách byla důkazem vysokého společenského postavení zesnulého.
Jak se vyráběl papyrus?
Stonek papyru byl rozřezán na kousky, jejichž výška odpovídala výšce budoucího svitku. Dělníci zručně rozdělili dřeň rostliny na tenké plátky, které pak rozklepali kladívkem.
Získané průsvitné plátky narovnali do dvou vrstev, které se překrývaly v pravém úhlu. Tento list byl zvlhčen a dlouho slisováván údery kladiva. Po vysušení se archy slepovaly k sobě do svitků (medžat), jejichž délka dosahovala až 40 metrů. Pásy papyrových svitků se smotávaly tak, aby vodorovná vlákna (tzv. recto, na nějž pak psali písaři) směřovala dovnitř.
 


Komentáře

1 Zlato | Web | 17. července 2014 v 23:37 | Reagovat

ale je to velmi namáhave vyrobiť ho skoro ako zlato http://www.najpozicka.com/ako-a-kde-nakupovat-investicne-zlato/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama