Egypt, zaslíbená země hrnčířů

4. listopadu 2007 v 17:00 | Martina |  Každodenní život
Egyptská nilská hlína byla pro hrnčíře prvotřídní surovinou. V každodenním životě se hojně používaly různé nádoby, džbány, misky, talíře, pohárky a poháry. Hrnčířské řemeslo se vyvíjelo od Archaického období až do doby vlády 18. dynastie. Od komplikovaných tvarů v období Staré říše postupně egyptská keramika přešla ke tvarům jednodušším. Od Nové říše se začala větší pozornost věnovat výzdobě, jejíž motivy si hrnčíři vypůjčovali z přírody.

Ve starém Egyptě byli stejným slovem ikedu - "stavitel" označováni hrnčíři a zedníci. To se nám může zdát podivné, vždyť tato dvě povolání nemají zdánlivě nic společného. Náš úžas se zmírní, uvědomíme-li si, že v Archaickém období byly domy kulaté jako misky. Takže obě povolání se vlastně lišila jen rozsahem práce. Hrnčíř byl přesněji označován ikedu nedžesjet, což znamenalo "malý stavitel", a zedník ikedu inebu, neboli "stavitel zdí".
Nilské bahno bylo velmi vydatnou a velmi čistou hrnčířskou hlínou. Pro řemeslníky bylo opravdu požehnáním. Hrnčíři jej využívali jíž od pradávna k výrobě předmětů běžné potřeby. V egyptském hrnčířském ateliéru se nacházely jámy pro přípravu hlíny, prostor s vypalovacími pecemi a prostor pro sušení a konečnou úpravu předmětů. Hrnčíři nejprve hlínu nohama prohnětli a pak ji smísili se slámou, vodou a kravským lejnem. Vzniklou jednolitou hmotu opracovávali na hrnčířském kruhu, přičemž si uvědomovali, že hrnčíř světa bůh Chnum právě tímto způsobem stvořil lidi.
Tisíc let stará technologie
Hrnčířský kruh se prokazatelně začal používat až na počátku 5. dynastie (2510 - 2365 př. n. l.). Byl to jednoduchý dřevěný kotouč upevněný na otočném čepu. Zpočátku tak šlo spíše o otočnou desku než o skutečný hrnčířský kruh. Jeden z nejstarších dokladů otočné desky, vyrobený z pálené hlíny, byl nalezen v pyramidovém komplexu královny Chentkaus II. (manželka panovníka Neferirkarea a matka dvou králů Neferefrea a Niuserrea) v Abúsíru. Jednou rukou ho hrnčíř roztáčel, zatímco druhou rukou tvaroval příslušný předmět. Tato metoda se od dávných dob příliš nezměnila. Od konce Staré říše se objevuje hrnčířský kruh s vyšší rychlostí, který je však stále poháněn ručně. Zvýšení rychlosti otáčení umožnilo vytáčet nádoby částečně oběma rukama. Od počátku Nové říše byl pro pohánění kruhu někdy určen pomocník a hrnčíř se mohl soustředit pouze na tvarování nádob. Rychloběžný, nohama poháněný hrnčířský kruh je v Egyptě spolehlivě doložen až v polovině 1. tisíciletí př. n. l. Vedle něj však stále byly používány starší typy kruhů, a to až do Římského období. Po vytvarování předmětu a vysušení ho hrnčíř vložil do cihlové pece, jejíž tvar se v jednotlivých obdobích a oblastech lišil.
Keramika se vkládala buď na pec, nebo dovnitř pece, protože vypalování se vždy provádělo odspodu. Pece většinou vypadaly jako kulaté komíny, přibližně tři metry vysoké a metr široké. Po vypálení dokončoval hrnčíř práci za studena. Svůj výtvor potáhl tekutou vrstvou, která předmět obarvila a dala mu lesklý vzhled. Pak se pustil do výzdoby. V období Staré říše se výzdoba omezovala na čáry a body rýsované perem nebo štětcem a na jednoduché černé nebo bílé kresby. V období Nové říše už umělci projevili více fantazie. Využívali více barev (v oblibě měli sytě modrou) a svá dílka zdobili věnci z lotosových květů, spirálami, geometrickými vlysy i přírodními motivy - zvířaty, bukolickými výjevy a rostlinami. Na fajánsové poháry se někdy přepisovaly milostné básně; na takových pohárech pak vedle hieroglyfických textů byly pečlivě vykresleny tanečnice nebo harfenistky.
Vývoj hrnčířského umění
Hrnčíři predynastického období byli velmi kreativní a vytvářeli širokou škálu tvarů a předmětů. Jen zřídka bychom našli dva totožné kousky. Tvary byly složité, připomínaly kamenné nádoby a košíky a někdy také zvířata. Nejpůsobivější je obdivuhodně lesklá keramika, která vypálením získala červenou nebo černou barvu (podle použité hlíny a druhu výpalu). V období Staré říše zůstala barva keramiky stejná, předměty ale mely jednodušší tvary, aby lépe vyhověly každodenním potřebám Egypťanů. Domy a kuchyně zaplavily nejrůznější misky, talíře, vázy, pohárky, hrnce a kastroly. Sklepy byly plné vyrovnaných džbánů, v nichž se uchovávalo pivo, nasolené potraviny a zrní.
Neměnné tvary
Během staletí se keramika vyvíjela, její tvary se však takřka neměnily. Egyptské nádoby a džbány bez ohledu na velikost měly typické zakulacené nebo protáhlé dno, takže se nedaly stavět přímo na zem. Proto se buď zapouštěly do země, nebo se usazovaly na kruhový stojan, zhotovený z hlíny, kamene nebo dřeva. Dalším charakteristickým znakem egyptské keramiky je neexistence uch. Na počátku sice egyptské nádoby ucha měly, ta se ale v období Staré říše stala jen dekorativním prvkem a v období Nové říše vymizela docela.
Egyptská fajáns
Již v predynastickém období uměli egyptští hrnčíři vyrábět keramické předměty zdobené lesklým povrchem. Zelené a modré tóny jsou typickým znakem slavné egyptské fajánse, která byla velmi ceněná nejen v samotném Egyptě, ale i v zahraničí, a stala se vyhledávaným obchodním artiklem. Směs používaná k výrobě fajánse se skládala z písku se silným obsahem křemene, vápna a zásaditých látek (hlavně natronu nebo popele rostlinného původu). Tato směs se zahřívala na vysokou teplotu a předmět měl díky ní skelný vzhled. Typická barva egyptské fajánse se získávala přidáním mědi nebo azuritu. V závislosti na množství přidaných surovin byla barva zelená nebo tyrkysově modrá. Pro černé kresby zdobící misky a poháry se používal oxid železnatý nebo manganatý. Hrnčíři předměty tvarovali na hrnčířském kruhu nebo ve speciálních formách. Zelená a modrá, dvě charakteristické barvy egyptské fajánse, měly vzbuzovat dojem, že předměty jsou zhotoveny z tehdy nejoceňovanějších materiálů, jakými byly malachit nebo lapis lazuli.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama