Asýrie dobývá Egypt

8. dubna 2008 v 18:01 | Martina |  Období úpadku
Tiglatpilesar III., který se roku 745 př. n. l. ujal v Asýrii moci, vrátil do země mír po letech vnitřních bojů, kvůli nimž sousedi Asýrie zcela zapomněli na její potenciální sílu. Tiglatpilesar dobře věděl, že pokud by Asýrie zaútočila na Egypt a podařilo by se jí ho rozdrtit nebo alespoň oslabit, znamenalo by to pro ni získání zajímavých obchodních odbytišť. Egypt ale nejprve boj odmítal. Snažil se dosáhnout míru všemi diplomatickými cestami, a to i za cenu zrady některých spojenců. Nakonec ale mezi oběma velkými zeměmi přece jen došlo ke střetu, který měl podobu přetahování se o území, v němž měla poslední slovo Asýrie.

Tiglatpilesar III. se na trůně ještě ani neohřál a už se vydal dobývat hraniční území. Podrobil si severozápadní Sýrii a Foiníkii a roku 734 př. n. l.zahájil útok na Írán a na stát Urartu (dnešní Arménie). Všude tam, kde jeho vojáci dosáhli vítězství, si asyrský král podrobil místní vládce a zakázal jakýkoli obchod s Egyptem, aby podpořil asyrské zboží a zároveň tak upevnil svou nadvládu. Egypt byl jeho činy znepokojen, zatím však nijak nereagoval a spokojil se s tajným spojenectvím s Pelištejci.
Nebezpečí ale nabývalo stále reálnějších obrysů. Roku 716 př. n. l. nový asyrský král Sargon II. vstoupil do Zajordánska. Egypt tak od Asýrie dělilo už jen Sílé. Egypt najednou zachvátil strach. Ve snaze vlichotit se do asyrské přízně daroval Egypt svému mocnému sousedovi 12 nejkrásnějších koní země. Následujícího roku se v zemi Pelištejců proti Asýrii vzbouřil Lamani, ale Sargon II. město, kde povstání vypuklo, srovnal se zemí. Lamani musel uprchnout ke svým egyptským spojencům. Tam jej ale nechal zatknout faraon Šabaka, nastoupivší na trůn rok předtím, který jej v řetězech vydal mocnému sousedovi.
Křehká rovnováha
Téměř patnáct let se Egyptu diplomatickou cestou hraničící někdy se zradou na spojencích, dařilo konflikt zažehnávat, ovšem když po Šabakovi nastoupil na trůn jeho synovec Šabataka, vše se změnilo. Nový panovník už nehodlal jen nečinně přihlížet, jak Asýrie dobývá další a další území, a rozhodl se zahraniční politiku od základů změnit. Využil povstání vládců Foiníkie a Palestiny a vyslal jim na pomoc expediční armádu. Koalice ale utrpěla porážku. Mezitím jiná egyptská vojska podlehla Asyřanům v bitvě u Lachíše. Nakonec ale sváry utichly a za faraona Taharky zavládl v této oblasti na 12 let křehký mír.
Kolem roku 677 př. n. l. se napětí znovu vyostřilo. Tehdejší asyrský král Asarhaddon rozdrtil povstání v palestinském Sidónu. Pro Asýrii ale nebylo jednoduché udržet si tak rozsáhlé území, tím spíše, že země musela zároveň bojovat se Skyty útočícími ze severu a na východě dávat pozor na Médy, kteří byli připraveni využít sebemenšího oslabení země. Největší touhou nového panovníka nicméně zůstávalo utkat se s egyptským sousedem. Egypt sám o sobě nepředstavoval nebezpečí, ale nepřímo podněcoval mnohá povstání, neboť území dobytá Asýrii litovala ztracených obchodních příležitostí v údolí Nilu. Poté, co se na severní a na východní frontě zavládl relativní klid, podrobil si Asarhaddon pobřežní oblasti Palestiny, kde se pomaličku znovu prosazovala egyptská nadvláda.
Egypťanům se roku 674 př. n. l. podařilo Asarhaddona vytlačit, ale o tři roky později Asyřané zahájili Asyřané nový, tentokrát vítězný útok, při němž nejenže dobyli Memfidu, ale také dokonce zajali korunního prince. Egyptský král Taharka proto ustoupil na jih. Asýrie podporovala sajské vládce, kteří se v severní části údolí Nilu snažili získat nezávislost na Egyptu. Roku 669 př. n. l. Egypt vyvolal rozbroje na severu země, což Asarhaddona vyprovokovalo k dalšímu zásahu. Cestou na bojiště ale král zemřel a o moc se podělili jeho dva synové - Aššurbanipal nastoupil na trůn v Ninive a Šamaš-šum-ukin v Babylonu. Aššurbanipal vyslal do Egypta expediční armádu, která rozdrtila Taharku u Memfidy. Tento vzdálený potomek faraonů uprchl do Théb, ale asyrský vládce byl odhodlán ho pronásledovat. Ačkoli si podrobil Horní Egypt, polapit Taharku se mu nepodařilo.
Poslední egyptský zvrat
Jelikož asyrští vládcové nebyli schopni sami vládnout rozlehlému území, svěřovali část moci do rukou spolehlivých místních vládců. Sotva se však asyrská vojska vydala na cestu domů, sajští vládcové obrátili a postavili se na stranu Taharky. Rozzuřený Aššurbanipal nechal zatknout nebo deportovat všechny jejich hlavní představitele a ušetřil jen nového sajského vládce Neka I. Jeho syna Psammetika jmenoval vládcem Tell Atríbu a doufal, že z nich tak učiní své spojence.
Kolem roku 665 př. n. l. vystřídal Taharku na trůně Tanutamon, jenž chtěl získat zpět Horní Egypt. Úspěšně zaútočil na Memfidu, prošel deltou a cestou porážel všechny místní vládce, kteří se nechtěli podrobit jeho vůli. K oslavě svých vítězství vztyčoval stély. Jeho úspěch ovšem neměl dlouhého trvání, neboť již kolem roku 664 př. n. l. učinila Asýrie jeho tažení přítrž a Memfidu znovu získala pro sebe. Tanutamon nalezl útočiště v Thébách, tentokrát byl ale Aššurbanipal v pronásledování důslednější a město vyplenil.
Pád Théb byl koncem jedné éry - chrámy byly znesvěceny, vypleněny a poklady ukradeny. V zemi došlo k absolutnímu politickému rozkladu. Egypt byl zaplaven okupanty a faraon si poněkud pozdě uvědomil, že se může spolehnout jen na tři města - Napatu, Memfidu a Théby, neboť ostatní oblasti měnily strany jako na obrtlíku. Tanutamon tedy odjel do Napaty, kde vládl do roku 656 př. n. l. Asýrie zatím na severu upevnila své hranice.
Psammetik I., zakladatel 26. dynastie a opětovný sjednotitel Egypta, měl s dopadem bojů mezi asyrskými panovníky a núbijskou 25. dynastií neblahé zkušenosti. Jeho otce, Neka I., který vládl jako vazal z pověření Asyřanů, nechal zaživa upálit v roce 664 př. n. l. núbijský panovník Tanutamon.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama