Kniha mrtvých a Usirův soud

23. května 2008 v 22:46 | Martina |  Písmo
Názvem Kniha mrtvých se označují soubory zádušních textů. Jednotlivé dochované soubory zapisované na papyrus se liší obsahem - lidé si vybírali texty, které se jim nejvíce zamlouvaly. Někdy se stávalo, že písaři starším textům nerozuměli, a proto je při přepisování podle sebe pozměňovali.

Obsah této knihy rozhodně nebyl nikterak jednotný. Tradice udržované zádušními texty byly různorodé a někdy si dokonce protiřečily. Toho si byli vědomi i sami Egypťané. Počínaje sajským obdobím (26. dynastie, 665 - 525 př. n. l.) se ustálilo pořadí a složení textů, zatímco dříve si je jejich budoucí uživatel pro svůj život v záhrobí volně vybíral.
Právě jeden z papyrů z tohoto období použil v 19. století německý archeolog Lepsius k seřazení a očíslování kapitol (říkání). Celkový počet známých říkání Knihy mrtvých je 190. Toto číslování nemá historické opodstatnění, jelikož na starších papyrech bylo pořadí odlišné, dnes nám však umožňuje snadno nalézt konkrétní text.
Usirův soud
Velmi známá je například formule č. 125 a její viněta, která obsahuje tzv. negativní zpověď ("co má N. říkati při vstupu do síně obou pravd"). V této síni zasedal Usirův soud, před nímž musel zesnulý přednést prohlášení o své nevinnosti: "Nezhřešil jsem proti lidem; (…) neznal jsem ničemnosti a nedopustil jsem se nepoctivosti; (…) nikdo nehladověl mou vinou; atd." Negativní zpověď byla velmi dlouhá, neboť zesnulý v ní zmiňoval asi 40 hříchů, které nespáchal. K tomuto seznamu se pak ještě vrátil a dále jej rozšířil. Mohli bychom z toho vyvodit, že zesnulí byli pěkní pokrytci, jelikož kdo se může honosit tím, že se nikdy nedopustil hříchu…
Vše vysvětluje druhá část názvu této formule: "Co má N. říkati při vstupu do síně obou pravd, aby zbaven byl všech hříchů, kterých se dopustil." Jinými slovy - všem bylo jasné, že mrtvý zhřešil. Přednesení zmiňované formule před Usirem však znamenalo očistu. Po ní mohl zesnulý vstoupit do Usirova království. Zajímavé pojetí morálky! Lidí špatných do hloubi duše bylo opravdu málo a lze předpokládat, že s takovými bohové neměli slitování. To ostatně dokládá přítomnost Požíračky hned vedle vah.
Jak vystoupit na horizont?
Zesnulý chtěl vystoupit na západní horizont, kudy se mohl dostat do Usirova království. Horizont byl ovšem nebezpečný, jelikož šlo o místo, kde slovo "prostor" pozbývalo smyslu, kde se propojovala Země, nebe i onen svět. Třináct tzv. říkání pro učinění proměny (76 až 88) v Knize mrtvých pomáhalo zesnulému tento úsek plný nástrah překonat. Zemřelý na sebe vzal podobu rostliny nebo zvířete, které měly moc propojit dva diametrálně odlišné světy. Například lotos (leknín) spojoval světlý vzdušný prostor s temným světem vodním. Přeměna sice zesnulému nezajistila stoprocentní úspěch, nicméně výrazně zvyšovala jeho šance.
Ochrana před zákeřnými bytostmi
Při své cestě do Usirova království mohl zesnulý narazit na zlovolné bytosti nebo zvířata. V Knize mrtvých je obsaženo několik formulí, které tyto zákeřné bytosti zaháněly. Kapitola 31 například mrtvého chránila před napadením krokodýly: "N. praví:'Zpět! Uteč! Zpět, krokodýle, nechoď na mne! Jsem živ svou kouzelnou mocí! (...) Jako nebe pojímá v sobě všecky své potřeby, tak ústa má chovají v sobě všecka svá kouzelná říkadla. Mé zadní zuby jsou jako nože, mé přední zuby jsou jako dýky.'" Kouzelná slova tedy mrtvého rozhodně nenechávala na holičkách!
Nepřístupnost abnormálního chování
Fungování kosmu podléhalo určitým pravidlům. Jejich dodržování zaručovalo harmonii všehomíra, kterou symbolizovala bohyně Maat. Totéž platilo i pro lidskou bytost, která svým vhodným chováním rovněž mohla přispět k řádnému fungování kosmu. Proto byla v Knize mrtvých i říkání, jež zesnulému zabraňovala chovat se nepřirozeným způsobem. Jako příklad můžeme uvést kapitolu 53 nazvanou "Říkání, aby N. nebyl nucen jísti výkaly a píti moč v království mrtvých": "N. praví:'(...) Mám odpor k tomu, co je odporné. Nebudu jíst výkaly, nebudu pít moč, nebudu chodit po hlavě. (...) budu pojídat to, co bohové; budu se živit tím, čím oni...'" Chůzi hlavou dolů i pojídání výkalů vnímali Egypťané stejně - jako něco, co se vymyká normálnímu chování, a co se tedy nesmí dělat.
 


Aktuální články

Reklama