Obětní formule

9. května 2008 v 18:54 | Martina |  Písmo
Mnoho egyptských hieroglyfických nápisů obsahuje obětní formule vytvořené pro konkrétní situace. Je zajímavé formule luštit, a odhadovat tak účel předmětů, na nichž jsou zapsány.

Velkou většinu předmětů uložených ve sbírkách muzeí představují texty související s posmrtným životem. Víme, že staří Egypťané se o otázky života a smrti intenzivně zajímali. Zádušní předměty potřebné k přesně definovaným rituálům musely splňovat určité předpoklady, bez nichž by nebyly účinné a nemohly mrtvému po jeho odchodu do záhrobí dobře sloužit.
Tvar a obsah těchto předmětů byl proto přesně stanoven. Na mnoho stěn chrámů a hrobek, stély, architektonické prvky a předměty z pohřební výbavy byly především zapisovány stále stejné snadno rozpoznatelné formule. Není příliš těžké identifikovat je, případně i rozluštit některé základní složky.
Vzkaz živým
Obětní formule, jejichž existence je doložena od Staré říše, se za celé dějiny faraonského Egypta příliš nezměnily. To je dokladem jejich důležitosti. K přežití na onom světě zesnulí nezbytně potřebovali obětiny potravin a vody. Očekávalo se, že jejich dostatek zajistí nejen živí, ale i bohové. Ti totiž ve svých chrámech dostávali od věřících dary a předpokládalo se, že to, co jim zbude, rozdělí bohové mezi mrtvé spočívající v hrobech v okolí svatyně.
Formule byla adresována králi, neboť ten byl teoreticky jedinou lidskou bytostí, která směla zasvěcovat obětiny bohům, přestože v praxi tuto svou pravomoc přenášel na kněží. Lidé faraona žádali, aby obětiny zasvěcoval tomu či onomu božstvu, nejčastěji si přitom vybírali zádušní božstva jako boha mrtvých Usira a pána balzamování Anupa. Božstva pak měla obětinami zásobovat zesnulého.
Prakticky neměnná struktura
Obětní formule je snadno rozpoznatelná, neboť vždy obsahovala následující základní prvky:
Což znamenalo: "Oběť, kterou přináší král pro toho a toho boha."
Pořadí slov zapsaných hieroglyfy působí poněkud nelogicky a nebylo vždy přesně dodržováno. Jména božstev a králů se totiž někdy umisťovala na počátek věty, aby se tak zdůraznil jejich hierarchický význam. V egyptologii se tento jazykový jev nazývá "honorifická (čestná) transpozice". Tento pořádek slov můžeme vysvětlit rovněž snahou o estetično. Nezapomínejme, že hieroglyfické znaky na kultovních předmětech měly také dekorativní účel. Písaři se často snažili znaky ztvárnit co možná nejharmoničtěji zvláště tehdy, jednalo-li se o stereotypní formule.
Obětina hlasu (invokační obětina) byla vlastně zaříkadlo. Jeho podstatou bylo odříkání seznamu obětin, které mrtví potřebovali. Podle starých Egypťanů stačilo ke zhmotnění předmětu přečíst jeho jméno nebo zachytit jeho obraz. Jestliže se nahlas vyslovily názvy obětin, začaly existovat. Samotný výraz "obětina hlasu" zahrnoval všechny potraviny, které zesnulý potřeboval, někdy se ale kromě toho mohl uvést i více či méně podrobný seznam požadovaných věcí (např. chléb, pivo, hovězí dobytek, drůbež, alabastrové nádoby nebo látky).
pro ducha ka (následovalo jméno zesnulého doplněné případně i jeho tituly)
Ka bylo složkou lidské osobnosti, životní energií, kterou dostalo dítě do vínku při svém příchodu na svět. Tuto energii bylo třeba potravinovými obětinami udržovat i po smrti, aby zesnulý mohl na onom světě přežít.
V rozvinuté podobě obětní formule většinou lidé žádali o pohřeb na posvátném území (pohřebišti) poté, co dosáhli "krásného věku". Na veřejích nepravých dveří "jediného přítele, správce tajemství Mereriho", jehož hrobka se nachází severně od Tetiho pyramidy v severní Sakkaře, se praví:
"Oběť, kterou dává král, a oběť, kterou předkládá Anup, předsedající božskému svatostánku, který je nad svou horou a jenž spravuje místo balzamování, pán posvátné země, aby on (Mereri) mohl být pohřben na nekropoli v poušti Západu poté, co dosáhl velice vysokého věku. Aby mohl být doprovázen svými ka, aby jeho osobnost byla uznána Velkým bohem, aby mohl být provázen po posvátných cestách, uctívaný v přítomnosti Usira, předního Búsiridy…"
 


Aktuální články

Reklama