A četl... Ramessovo jméno

19. června 2008 v 17:00 | Martina |  Písmo
Hieroglyfy - nádherné a fascinující znaky vysoké umělecké hodnoty s bohatou symbolikou - jsou ideálním vyjádřením faraonského Egypta, jeho identity a filosofie. Vytváří písmo, které se blíží umění v jeho nejryzejší podobě. Hieroglyfy však také přiváděly k zoufalství řadu vědců, kteří se je snažili pochopit a rozluštit.

Slovo "hieroglyf" znamená "posvátné písmo". Právě takto označovali Řekové písmo starých Egypťanů. Hieroglyfy byly znakovým znázorněním věcí, lidí a jiných prvků každodenního života. Každý, kdo se s nimi setkal, byl fascinován jejich uspořádáním a uměleckostí. Zdánlivě dětské a neumělé kresby ve skutečnosti pomáhaly spoluvytvářet tajemnou atmosféru textů. Šlo o prostičký rébus, propracovaný tajný kód nebo písmo uspořádané vědeckým a racionálním způsobem? Trvalo celá staletí, než bylo tajemství hieroglyfů rozluštěno.
Tři kategorie znaků
K vyjadřování významů používalo staré egyptské písmo tři kategorie znaků: ideogramy, fonogramy a determinativy.
  • Ideogramy. Jde o znaky, které vyjadřují právě to, co znázorňují - například krávu, slunce, muže, osla, nohu, faraona nebo jeho palác, práci či tanec.
  • Fonogramy. Znázorňují jeden nebo více zvuků, z nichž se skládají slova. Obvykle obsahují jednu souhlásku, podobně jako je tomu v arabštině či hebrejštině nebo obecně semitských jazycích. Znak pak vyjadřuje zvuk výslovnosti: š, t, v, l… Například ideogram úst už neznamená ústa, ale stává se zvukem "r". Fonogramy se dělí do tří skupin - na jednohláskové, označující jedinou hlásku (v, t, m…), dvouhláskové, které představují dvě hlásky (x, cha…), a tříhláskové.
  • Determinativy. Pojí se s výše uvedenými znaky, ale mají pouze sémantickou hodnotu. Slouží k určování slov, která jim předcházejí, a rovněž k jejich obsahovému zařazení. Napomáhají určitému zpřesnění textu. Determinativ následující po vlastním jménu umožní vymezit, zda jde o muže nebo o ženu. Sokol následující po podstatném jménu ukazuje, že jde o božstvo. Determinativy se pochopitelně nevyslovují.
Čte se všemi směry
Hieroglyfické písmo má tu zvláštnost, že jej lze číst zleva doprava, zprava doleva, po řádcích či po sloupcích. Nejčastěji se sice psalo zprava doleva, ale hieroglyfy se mohly dokonale přizpůsobit svému podkladu - sloupům v chrámech, sarkofágům, pohřebním předmětům nebo kamenným destičkám. Dokonce ani papyrové svitky nemají nic společného s našimi školními sešity.
Pro rozhovor s věčností
Kombinace jednotlivých prvků písma se řídila zvyklostmi. Snad právě proto se tajemství hieroglyfů podařilo uchovat tak dlouho. Staří Egypťané si byli vědomi obtížností svého písma, a tak pro literární a svaté texty, běžné dokumenty, archívy a korespondenci používali kurzívní písma - hieratické a démotické. Tato písma fungovala na stejném principu jako hieroglyfy, ale četla se vždy zprava doleva a používala hieroglyfické znaky kreslené zjednodušeným způsobem.
Egypťané považovali písmo za umění, v němž se snoubila harmonie a elegance s architektonickými a malířskými efekty. Umění vyjádření, jež umožňovalo kultivovat jazyk znakem a vést rozhovor s věčností. Tak to lidé v údolí Nilu činili více než 3500 let.
Od Fabri de Peiresca k Champollionovi - tři staletí na rozluštění záhady
Lidé se snažili rozluštit toto tajemné písmo již od 16. století. Prvním, kdo se o to pokusil, byl Nicolas Claude Fabri de Peiresc (1580 - 1637), parlamentní úředník v Aix. Právě on vytušil, že mezi koptštinou a starou egyptštinou existují určité souvislosti. Měl řadu následovníků ve Francii, Anglii, či Německu, kteří se ubírali stejným směrem, dokud Champollion definitivně záhadu nerozluštil pomocí Rosettské desky.
Mezi ty nejvytrvalejší patřil Athanasius Kircher (1602 - 1680), německý jezuita, který byl přesvědčen, že koptština je posledním vývojovým stadiem starověkého egyptského jazyka. Sestavil "překlad" (nepřesný) nápisů na obeliscích dovezených z Egypta. Bernard de Montfaucon (1655 - 1741), voják později vstoupivší do kláštera, jehož následoval anglický kněz William Warburton (1698 - 1779), jako první vyslovil domněnku, že hieroglyfy jsou fonetické znaky. Tuto teorii převzal Jean-Jacques Barthélémy (1716 - 1795), jenž odhalil, že kartuše okolo hieroglyfů uzavírají jména králů. Antoine Isaac Silvestre de Sacy (1753 - 1838), odborník na orientální jazyky, se bezúspěšně pokoušel rozluštit Rosettskou desku. Mezi jeho žáky patřil i jistý Jean-François Champollion (1790 - 1832). Švédský diplomat Johan David Akerblad (1763 - 1819) dokázal dešifrovat část textu Rosettské desky psaného démotickým písmem, jež považoval za čistě alfabetické. Nakonec ještě před Champollionem odhalil anglický fyzik a lékař Thomas Young (1773 - 1829) na základě Rosettské desky souvislost mezi koptštinou a hieroglyfy.
 


Aktuální články

Reklama