Žena a právo (1)

25. července 2008 v 22:47 | Martina |  žena v mnoha podobách
Role ženy v dynastickém umění a literatuře se velice podobá obrazu tradiční ženy viděné očima muže. V malířství a sochařství symbolizuje oddanou manželku, dceru a matku, zatímco v literatuře je věrnou oporou svého dobrodružnějšího chotě. Je vždy pasivní a poddajná; o jejím soukromém životě ani myšlení téměř nemůže být řeč. Tento zidealizovaný obraz egyptské ženy a egyptského manželství lze do určité míry vyrovnat tím, jak se k ženám chovalo samotné společenství.

Nezachoval se bohužel žádný egyptský zákoník. Soudní dokumenty a právní korespondence však poskytují dostatek záznamů o tom, že muži a ženy každé společenské třídy si byli před zákonem, aspoň teoreticky rovni. Tato rovnoprávnost dávala vdaným i svobodným ženám právo zdědit, koupit nebo prodat majetek a otroky podle vlastního přání. Mohly uzavřít platnou zákonnou smlouvu, vypůjčit si či půjčit zboží nebo dokonce předložit spor soudu. A také mohly žít bez ochrany mužských poručníků.
V době, kdy ženy všech dalších velkých civilizací byly více či méně degradovány do podřízeného stavu a řazeny k dětem a mentálně nemocným jako přirozeně slabší pohlaví, šlo o překvapivou novinku. Pravidlo mužské nadřazenosti bylo zakotveno v dobovém psaném zákoníku Mezopotámie a pozdějších zákonech Řecka a Říma, a bylo považováno za normální a přirozenou součást každodenního života většiny starověkého světa:
  • Chammurapiho zákoník v Mezopotámii, který kolem roku 1750 př. n. l. sjednotil babylonské právo, obsahuje mnoho ustanovení týkajících se kontrol ženského chování a zásad správného manželství. Zvlášť zdůrazňuje naprostou autoritu, které se muž těší doma u ženy a dětí, s nimiž může nakládat podle vlastní vůle. I když ženy disponovaly jistými velice důležitými zákonnými i ekonomickými právy včetně práva vlastnit majetek a práva na ochrannou a závaznou svatební smlouvu, jejich práva byla tvrdě omezována. Pro ženu bylo například velice těžké dosáhnout rozvodu s neuspokojivým manželem a žena nedisponovala žádným právem nad svým věnem, které po její smrti přešlo podle zákona na její syny.
  • Řecké právo a zvyky byly ve vztahu k ženám represivnější a odsuzovaly všechny manželky a dcery k trvalé a omezující ochraně. Vážené Řekyně, fakticky vyloučené z veškerého veřejného života, měly několik zákonných práv, pokud konaly s plným souhlasem svého kurieia neboli mužského zákonného poručníka. Mnoho žen z vyšších vrstev proto vedlo neuspokojivý položivot - byly uzavřeny ve vlastním pokoji celé dlouhé dny, tkaly na stavu a dohlížely na chod domácnosti. Pouze ve Spartě se mohly mladé dívky těšit zdravému pohybu a nemusely trávit většinu času tkaním; toto liberální chování bylo v ultrakonzervativních Athénách naopak považováno za nesmírnou opovážlivost. Podle přísného athénského práva byly ženy majetkem svého otce nebo manžela, který jim byl vybrán. Jejich věno bylo pod neustálou kontrolou muže a ženy nesměly dědit a uzavírat platné zákonné smlouvy. Děti se staly majetkem svého otce a jeho rodiny.
  • I u Římanek se předpokládalo, že se budou chovat s patřičnou cudností, ačkoliv si mohly užívat většího spektra společenských aktivit než jejich řecké sestry. Pro vdanou Římanku bylo zcela přijatelné, aby večeřela s mužskými hosty, navštěvovala obchody a chrámy a aby dokonce v omezené míře podporovala muže v jeho kariéře. Řečtí návštěvníci Říma vždy upadali do rozpaků, když se na hostině setkali s paní domu. Navzdory této svobodě však Římanka zůstávala až do svatby pod zákonným poručnictvím svého otce. Ten měl na vybranou: buď mohl převést poručnictví na nového manžela, čímž nevěsta získala tatáž zákonná práva jako kterákoliv ženichova dcera, nebo této možnosti nevyužil a byl za svou dceru, která zůstávala zákonným členem jeho domácnosti, i nadále finančně zodpovědný. Mimoto ženy potřebovaly ve všech formálních zákonných záležitostech souhlas svého poručníka a nemohly vykonávat poručnictví nad svými dětmi.
Jak si nezvykle svobodné Egypťanky dokázaly své rovnoprávné zákonné postavení vytvořit a udržet? To je velmi zajímavá otázka, na niž však dosud neexistuje uspokojivá odpověď. První egyptologové, silně ovlivněni průkopnickou prací Frazera, se domnívali, že svoboda egyptských žen je přímým důkazem toho, že egyptský vládní systém se vyvinul na čistě matriarchálním základě. Tato teorie je dnes považována za naprosto falešnou a odpověď na naši otázku se pravděpodobně skrývá v méně obvyklých aspektech egyptské kultury.
Zákonná omezení v ostatních společnostech měla ženám zřejmě upřít sexuální svobodu, které se těší muži, a zabránit v promiskuitním chování. Pokud šlo o přímý důsledek potřeby zajistit čistokrevnou vládnoucí elitu a zamezit rozptýlení rodinného jmění, bylo to v Egyptě vzhledem k jedinečnému postavení boha-krále a nepřítomnosti přísně vymezené "občanské" třídy bezvýznamné. Stabilita egyptského třídního systému a tradiční způsob dohazovačství se postaraly o to, aby jmění v soukromém vlastnictví nebylo promrháno v manželství, zatímco pozoruhodná plodnost nilského údolí odstranila boj o přístup ke zdrojům, který panoval v některých zemích.
K ochraně ženských práv jistě také napomohlo to, že dědit mohli potomci jak v mužské, tak v ženské linii, což je charakteristický rys několika afrických kultur. Egypťané považovali ženskou linii za velice důležitou, a proto byla v synově hrobce často uctívána i jeho matka.
pokračování:
 


Aktuální články

Reklama