Suezský průplav, spojení dvou světadílů

24. srpna 2008 v 17:25 | Martina |  Geografie
Suezský průplav spojující Středozemní a Rudé moře je jednou z hlavních světových strategických os. Toto vytoužené spojení, o němž snili již faraoni, už dlouho usnadňuje obchodování mezi Evropou a Indickým oceánem. V 50. letech minulého století se Suezský průplav stal středem geostrategického zájmu ve studené válce.

Již faraoni snili o tom, že spojí Nil s Rudým mořem. Sen se stal skutečností, když faraon 26. dynastie Neko II. zahájil hloubení několika průplavů, které měly řeku přes Wádí Tumílát propojit s Hořkými jezery. Na březích umělého kanálu vyrostlo několik měst, z nichž nejvýznamnější bylo staroegyptské město Pertem, dnešní Tell el-Maschúta, které je známo i z Bible jako Pithom. Díky své poloze se stalo obchodním střediskem a křižovatkou karavanních cest. Jeho význam přímo závisel na vodní cestě; pokud byl kanál udržován, město prosperovalo a po jeho zanesení rychle zaniklo.
Později si tento projekt přisvojili perští dobyvatelé a v díle pokračovali. Byly nalezeny pamětní stély se jménem Dareia I. (522 - 486 př. n. l.), které líčí stavební práce a umožňují nám pochopit, do jaké míry si noví vládci země uvědomovali důležitost celého díla. Kolem roku 520 př. n. l. pověřil tento panovník zeměpisce a schopného mořeplavce Skylaxe z Karyandy, aby plul dolů po řece Indu a hledal námořní cestu, která by vedla až do Egypta. Skylax se po řece Indu dostal k Arabskému moři, odtud plul podél pobřeží Jemenu, projel průlivem Báb al-Mandab a putoval vzhůru Rudým mořem do Suezského zálivu, kam mu přijel vstříc sám král.
Kvůli nedostatečné údržbě se ale kanály zanesly pískem a přestaly se používat. Římané a po nich Arabové je sice provizorně zprovoznili, v 8. století ale byly postupně zcela opuštěny.
Bonapartovi vědci
Dávný sen o spojení Středozemního a Rudého moře se zhmotnil na konci 18. století po vylodění vědců z Bonapartovy expedice v Egyptě. Inženýři a technici přišli se zdánlivě šílenou myšlenkou vykopat kanál vedoucí od Pelusia až k Suezu. Taková vodní cesta by byla nejkratším spojením, díky němuž by se už nemuselo plout po Nilu. Navíc případná stavba nepředstavovala žádné větší riziko, neboť oba přístavy se nacházely v přibližně stejné nadmořské výšce.
Myšlenka průplavu spojujícího rudé moře se Středozemním přes Suezskou šíji se začala konkretizovat za vlády francouzského císaře Napoleona III. a díky Ferdinandu de Lesseps, francouzskému konzulovi v Alexandrii. Při slavnostním otevření Suezského průplavu roku 1869 Ismaíl paša v přítomnosti mnoha korunovaných hlav prorocky prohlásil: "Má země již nepatří do Afriky, nyní jsme součástí Evropy."
Panovník zdánlivě svobodného Egypta tehdy netušil, že vybudování takového mostu mezi dvěma světy s sebou přinese novou závislost. Již roku 1875 Anglie odkoupila chedívovy akcie a převzala finanční kontrolu nad průplavem. Později a po celou svou historii byl Suezský průplav předmětem zarputilých a neutuchajících bojů nejprve mezi Brity a Francouzi a za druhé světové války mezi spojeneckými silami a německou armádou.
Když v 50. letech 20. století průplav znárodnil tehdejší egyptský prezident Násir, vyvolalo to pro změnu spory mezi Egyptem a západoevropskými zeměmi, které vyvrcholily naprostým rozkolem. Poté, co roku 1967 Egypt při šestidenní válce přišel o Sinajský poloostrov, byl Suezský průplav uzavřen. Znovu otevřen byl roku 1975, ještě předtím se ale roku 1973 stal svědkem prozatím posledních bojů při jomkipurové válce.
Port Said, obchodní zóna
Při svém znovuotevření byl Suezský průplav rozšířen, takže dnes po něm mohou plout lodě do 400000 BRT. Na severním konci průplavu se při Středozemním moři rozkládá moderní přístav Port Said. Od roku 1976 má status volné obchodní zóny, čehož využívají k nákupům četní Káhiřané. Město se podobá obrovskému bazaru přetékajícímu zbožím, které má k tradičním představám o Egyptě hodně daleko. Městské centrum Port Saidu je vybudováno v západním stylu. Je protkáno širokými přímými třídami lemovanými stromovými alejemi.
Od Hořkých jezer do Suezu
Za port Saidem průplav vede přes širokou pouštní oblast, která vytváří pás o délce 162 km. Jeho monotónnost naruší teprve půvabné město Ismailíja ležící na břehu jezera Timsah. Ismailíja je známá díky nespočetným eukalyptovým parkům a hojně navštěvované pláži.
Jižně od Ismailíje vtéká průplav do Hořkých jezer, jež jsou pro svou velikost přirovnávána k vnitřnímu moři. Jezera jsou obklopena vojenskými areály, které připomínají geostrategický význam této části světa. Z jezer průplav směřuje k Rudému moři, do nějž se vlévá na Port-Taufiku, umělém poloostrově s přístavy naproti Suezu.
Na západním břehu průplavu se rozkládá město Suez, které bylo založeno již ve starověku. Nacházelo se totiž nedaleko kanálu, který nechali faraoni vyhloubit mezi Rudým mořem a Nilem. V 15. století byl však Suez zapomenutou rybářskou vesnicí. Po otevření průplavu tu vyrost aktivní přístav, který má několik set tisíc obyvatel. Jeho rozvoj zbrzdily arabsko-izraelské války v letech 1967 a 1973, v poválečné době ale přístav ožil, i když jeho rozkvět už není tak rychlý. Dnes je Suez moderním městem bez zvláštní atmosféry. Navíc se kolem táhnou ropné rafinerie, takže je spíše průmyslovým centrem než letoviskem.
 


Aktuální články

Reklama