Oázy v egyptské poušti (2)

4. října 2008 v 18:27 | Martina |  Geografie
Všech pět velkých egyptských oáz bylo obýváno lidmi již v pravěku. V důsledku eroze půdy se v nich ale nedochovalo tolik pamětihodností jako v údolí Nilu. I přesto mají Charga, Dachla, Farafra, Bahríja i Síwa nezastupitelné místo v egyptských dějinách.


Charga, nejjižnější oáza

Za nejstarší známou zmínku o Charze vděčíme řeckému historikovi Hérodotovi, který v líčení své cesty do Egypta nazval hlavní město Chargy "Oasis" a uváděl, že Řekové tuto oázu označovali jako "ostrov blažených". Od starověku se rozloha nejjižnější egyptské oázy podstatně zmenšila. Chargu v současnosti tvoří spíše množství ostrůvků, rozptýlených na ploše o délce 180 km a šířce 20 až 80 km. Na nich je mnoho malých městeček rozkládajících se mezi hlavním městem el-Chargou (35000 obyvatel) na severu a lokalitou Duš, která se nachází v prakticky stejné zeměpisné šířce jako Asuán. Chargu spojuje asfaltová cesta s městem Asjút na břehu Nilu. V 60. letech 20. století byl vypracován projekt "Nové údolí", který přepokládal, že zde na okraji pouště vzniknou další plochy orné půdy. Na projekt dnes ovšem spíše sedá prach.
Egypťané Chargu nazývali vehat resjet, což znamenalo "jižní oáza". V období nové říše jí Egypťané říkali kenmet. Byla tehdy proslulá díky svým kvalitním vínům. Vykopávky prováděné v 80. letech 20. století odhalily prehistorická naleziště ze starší a mladší doby kamenné. Nejstarší ruiny z faraonského období pocházejí teprve z doby vlády 27. dynastie (525 - 404 př. n. l.), kdy Egyptu vládli Peršané. Nedaleko od Chargy se v Hibis nachází Amonův chrám, který je jednou z mála svatyní z perské doby, které dnes v Egyptě můžeme spatřit. Do jeho zdí jsou vyryta jména králů Dareia I., Nachtnebefa a Ptolemaia II. Filadelfa. Od roku 1976 provádí v Charze vykopávky Francouzský ústav orientální archeologie. Roku 1988 jeho pracovníci odhalili tzv. poklad z Duše - náramky, náhrdelníky a diadémy uložené ve džbánu, který byl nalezen nedaleko místního starobylého chrámu.

Dachla, nejbohatší oáza

Do oázy Dachla se lze dostat z Chargy. Přestože je velmi malá (měří 50 km z východu na západ a 10 až 20 km ze severu na jih), je nejlidnatější ze všech egyptských oáz. Cestovatelé, kteří sem přijíždějí, se opravdu mají čím kochat - snoubí se zde zeleň rostlin s rudou barvou země a růžovými útesy. Všechny tři lokality - Balát, Mut i Kasr - vznikly již ve starověku. Dachla tehdy neměla vlastní jméno, neboť byla považována za součást Chargy.
V této oáze se zvlněným horským terénem bylo objeveno přibližně 10 míst se stopami osídlení ze starší doby kamenné. V letech 1968-1972 probíhaly nedaleko vesnice Balát vykopávky, během nichž se podařilo nalézt rozsáhlé pohřebiště z období Staré říše. Je zde 5 mastab z nepálených cihel, do nichž byli pohřbíváni správcové oáz. Jejich tvar je totožný s tvarem mastab v údolí Nilu, což je důkazem, že od vlády 6. dynastie byla Dachla spravována Egyptem.
V pěti rozlehlých mastabách byli pohřbeni hodnostáři, kteří drželi titul "velcí správcové oáz". Způsob stavby hrobek a bohatství uložené v pohřebních komorách naznačují, že tito úředníci požívali značných výhod a nebyli pod přímým dohledem panovníka. Velké příjmy jim plynuly především z dohledu nad obchodními cestami, které se v Dachle křižovaly.
Přibližně kilometr od pohřebiště odhalil prudký nápor chamsínu (pouštního větru) v roce 1947 zbytky starověkého Balátu. Tyto rozvaliny jsou pozůstatkem nejrozsáhlejší městské aglomerace vzniklé již v 3. tisíciletí př. n. l. Město, jež v Dachle na konci Staré říše vzkvétalo, vstoupilo do povědomí pod arabským názvem Ain Asíl. Byl tu zatím odkryt výrobní okrsek, v němž se soustředila hrnčířská výroba, a část chrámové části sídliště, kde byly uctíváni místní nomarchové. V oáze Dachla ještě zbývá prozkoumat 13 sídel a 4 hrobky.


Farafra, nejopuštěnější oáza

Farafra je nejrozlehlejší, zároveň však nejizolovanější (300 km od údolí Nilu) a nejchudší egyptskou oázou. Má také nejméně obyvatel. Nachází se zde jediná vesnice, Kasr Farafra, v níž nežije ani tisíc lidí. Staří Egypťané oázu nazývali taihu, "Země krav". Toto jméno je zmíněno v Povídce o výřečném venkovanovi ze Střední říše.

Bahríja, nejmenší oáza

Bahríja se nachází ve vzdálenosti 200 km od údolí Nilu. Lze se do ní dostat po silnici, která se noří do pouště za plošinou v Gíze. Oáza je dlouhá 95 km a široká 45 km a má přibližně 24000 obyvatel; většina z nich žije v Kasru, starověkém hlavním městě Bahríje, jejíž egyptské jméno vehat mehetet znamenalo "Severní oáza". Ve starověku byla pověstná vynikajícím vínem. Římané ji nazývali parva, tedy "Malá oáza".
Během vykopávek byly v Bahríje nalezeny pozůstatky staveb z období Nové říše. Několik kilometrů od Kasru je do skály vyhloubená hrobka Amenhotepa zvaného Huj, správce oázy za vlády 18. dynastie. Hrobka má stejný půdorys a je postavena ve stejném stylu jako hrobky v údolí Nilu. V sajském období mělo město důležité postavení, což dokládá i spojení s řeckou kolonií Kyréné na středomořském pobřeží. Prosperita pokračovala i v Římské době, v 8. století začala oáza upadat.


Síwa, vzpomínka na Alexandra Velikého

Jedinečnou oázou je Síwa, která leží nedaleko hranic s Libyí. Součástí Egypta se stala poměrně pozdě, takže jsou v ní stále patrné berberské vlivy. Na 80 kilometrech od východu k západu a 20 až 30 kilometrech od severu k jihu se táhnou sady, vinice a rozkvetlé zahrady zavlažované z mnoha vodních zdrojů. Obyvatelé Síwy se dnes již arabizovali, stále však hovoří berberským dialektem siwi.
Síwa je nejznámější egyptskou oázou díky tomu, že sem roku 332 př. n. l. zavítal Alexandr Veliký, aby si svou božskost nechal stvrdit Amonovým orákulem. Po Alexandrově návštěvě se sláva Síwy rozletěla po celém Středomoří. Amon, beraní bůh spojovaný s vodou a úrodností, byl nejspíš smíšeného libyjsko-egyptského původu. Úzce však souvisel z thébským Amonem, s nímž jej pojí i beraní podoba.
Alexandr vyslechl Amonovo orákulum pravděpodobně v chrámu v Aghurmi, neexistují však důkazy, které by umožnily tvrdit to s jistotou. Někteří archeologové stále doufají, že v oáze naleznou hrobku tohoto velkého dobyvatele. Roku 1995 řecká archeoložka Lina Souvaltzi prohlašovala, že se jí podařilo tajemnou hrobku objevit. Zůstalo však jen u slov, takže Alexandr dál někde spí klidným spánkem.


předchozí:

 


Aktuální články

Reklama