Elefantina, zapomenutý ostrov

20. března 2009 v 17:46 | Martina |  Geografie
Přímo uprostřed Nilu se naproti kvetoucímu městu Asuán nachází ostrov Elefantina. Dnes jde již jen o příjemné výletní místo a pouze desítky rekonstruovaných starověkých staveb a svatyní nasvědčují tomu, že se právě zde kdysi nacházelo prosperující hlavní město a první obchodní centrum prvního hornoegyptského nomu. Z oněch slavných dob se zachovaly právě jen ruiny a kouzelná krajina, jejíž půvab však narušují projekty výstavby moderních hotelů.

Elefantina je řeckým překladem egyptského názvu Abu, tj. Sloní země. Městečko na ostrově, kterému dnes Egypťané říkají prostě "Ostrov" (gezira), vděčí za svůj původní název z jihu dovážené slonovině, která byla častým artiklem v tamních obchůdcích a řemeslnických dílnách.

Chnum zde věznil Nil pod svým sandálem
Nedaleko prvního kataraktu, který dnes již kvůli různým přehradám v podstatě neexistuje, se údolí Nilu stáčí mezi skály, z nichž do řeky padá písek blízké pouště. Břehy se zužují, o kus dál se ale zase rozšíří a vytvoří rozsáhlý přírodní amfiteátr, který prudce kontrastuje s obvyklými egyptskými panoramaty. Řeka je zde tak široká, že vypadá jako jezero, jehož obzor je ohraničen útesy. Uprostřed tohoto "jezera" jako by plavaly ostrovy, obrovské prámy pokryté zelení. Z řeky vystupují písčiny a útesy, které připomínají hrochy dřímající v nilské vodě.
Největším z těchto ostrovů je Elefantina, která je přitom dlouhá jen 1500 metrů a v nejširším místě ve své jižní části dosahuje šířky 500 metrů. Rozkládá se jen málo severněji než obratník Raka. Vynořuje se z vody na pomezí dvou světů, kde se střetávají klimatické vlivy Středozemí, Núbie a Afriky.
Egypťané věřili, že svět končí právě zde, v soutěsce, kde, jak se domnívali, pramenil Nil. Podle egyptské mytologie věznil beraní bůh Chnum, bůh kataraktu, řeku pod sandálem ve své jeskyni. Vždy když nohu zvedl, vyvalily se do údolí blahodárné záplavy. Město Elefantina proto bylo pod ochranou boha Chnuma, jenž mimo jiné také tvořil lidské bytosti na svém hrnčířském kruhu.

Město mezi vlnami
Elefantina se rozkládá u Asuánu, který leží na východním břehu řeky. Dnes jde již jen o příjemné místo na procházku v zahradách plných květin a mezi palmami.
Ve faraonských dobách bylo "město mezi vlnami", jež fungovalo jako závora do "země zlata" (Núbie), hlavním městem prvního hornoegyptského nomu nazvaného ta Satet, země Satety, což byla bohyně, která tvořila triádu s Chnumem a další bohyní Anuketou. V tamní pevnosti sídlila početná posádka, která odsud bránila jižní hranice proti nájezdům núbijských kočovníků. Již od Staré říše z tohoto vojenského stanoviště vyrážely početné výpravy do království Kuš. Faraonovy říční flotily přistávaly v místním přístavu, aby se zde naložily růžovou a šedou žulu z nedalekých lomů, která sloužila k výstavbě chrámů a především k výrobě sarkofágů. Díky obchodu se slonovinou, ebenovým dřevem, zlatem a vzácnými kovy překypovala tato brána Jihu neustále čilým ruchem, neboť se zde směňovaly snad všechny výrobky Středozemní a Afriky.
Na východním břehu Nilu naproti ostrovu vykládaly svůj různorodý náklad karavany ve čtvrti Sunu, která se postupně rozšiřovala. Řekové ji pojmenovali Syene a dnes ji známe pod jménem Asuán. Tato původně obchodní čtvrť postupně pohltila centrum města i s jeho aristokratickou čtvrtí.

Elefantina, zmizelé město
Z nádhery starověké Elefantiny se dochovaly jen zbytky, které však v okolní krajině vypadají nesmírně působivě. Na východní straně ostrova se dochovala římská nábřeží, která byla vybudována na základech staveb z faraonské epochy. V jižní části ostrova nalezneme rozsáhlý vydlážděný prostor a roztříštěné kusy sloupů kdysi zdobené polychromovaným reliéfem. Jedná se o pozůstatky Chnumova velechrámu, jehož výstavba začala za Nachtnebefa II. (4. století př. n. l.) a pokračovala za Ptolemaiovců i Římanů. Směrem nahoru bychom došli k ruinám chrámu vybudovaného Thutmosem III. (1479 - 1424 př. n. l.) na počest bohyně Satet a ke svatyni zasvěcené nomarchovi Hekaibovi, který vládl Elefantině na konci období Staré říše.
O něco dál byla zcela zrekonstruována kaple z nepálených cihel, jež vznikla v ptolemaiovské době. Poblíž starověkých nábřeží bylo roku 1912 v bývalé vile inženýra, který zajišťoval stavbu první asuánské přehrady, zřízeno muzeum Elefantiny. Ve čtyřech místnostech muzea jsou vystaveny sbírky předmětů nalezených na ostrově a v jeho okolí, jakož i v oblasti zatopené po výstavbě první asuánské přehrady a také v dolní Núbii.
V zahradách jsou zajímavě naaranžovány kamenné kvádry, většina z nich se datuje do období vlády Thutmose III. Jde o poslední zbytky chrámu tohoto velkého faraona. Francouzští vědci z Bonapartovy expedice ještě zaznamenaly jeho podobu, než ho roku 1812 nechal zbořit turecký guvernér Elefantiny.

Elefantinský nilometr
Elefantinský nilometr (arabsky mi'ias) zabudovaný do kamene v jihovýchodní části nábřeží je nejznámější "studnou", která umožňuje sledovat postup nilských záplav. Nilometry měly obvykle čtverhranný půdorys a byly vyhloubeny až k hladině podzemní vody. Uvnitř byly opatřeny stupnicí, na níž Egypťané sledovali rychlost, s jakou stoupaly vody, a následně odhadovali, zda úroda toho roku bude bohatá či nikoli.
Elefantinský nilometr, který pravděpodobně doznal určitých úprav za římské nadvlády, se skládá ze zalomeného schodiště, jehož 90 schodů se postupně noří do řeky. Na zdech jsou stupnice, pomocí nichž se zjišťovala výše záplav (roku 1870 bylo přidáno i arabské číslování jednotlivých stupňů). Na stěnách je vyznačena úroveň největších povodní, k nimž došlo v období mezi vládami císařů Augusta (kolem roku 27 př. n. l.) a Septimia Severa (kolem roku 193 n. l.).

Elefantina očima Gustava Flauberta
Francouzský spisovatel Gustave Flaubert pobýval roku 1850 v Asuánu. V sobotu 8. března se rozhodl navštívit Elefantinu, již posléze věnoval několik řádek ve svém cestovním deníku. Ten si vedl již od chvíle, kdy se o 6 měsíců dříve ve společnosti dalšího francouzského literáta Maxima du Campa vylodil v Alexandrii. Své dojmy z cest zaznamenával spíše telegrafických stylem. Zajímal se monsieur Flaubert opravdu o Egypt?
"Procházka na Elefantině. - Na konci ostrova výspa; uprostřed ostrova zeleň ječmene; v jižní části zříceniny, střepy hliněného nádobí a hřbitov u dvou pilířů (zbytku brány), jejichž kresby jsou silně poškozeny. Na tomto místě, obrátíme-li se k severu, vidíme tuto krajinu: v popředí šedý terén; mezi dvěma výstupky palem zeleň louky; na konci ostrova Nil ve výkrojku skal a napravo bílý palác Mahmuda-beje, který je zdánlivě zcela na konci louky, ač je od ní velmi vzdálen; po obou stranách Nil; nalevo zcela žluté kopce písku; napravo Siut mezi palmami. Ze západu slunce se zdá, že jsou stromy načrtnuty černou tužkou a písečné duny vypadají jako ze zlatého prášku. Tu a tam jsou na nich černé tenké rýhy (navátá půda nebo vrásy vyfoukané větrem), které působí jako ebenově černé čáry na zlatém pozadí - nebo jako staré zecchiny."
 


Aktuální články

Reklama