Egyptské pouště (1): Libyjská poušť

2. dubna 2009 v 9:44 | Martina |  Geografie
Řada světových pouštních oblastí je soustředěna na africkém kontinentu, kde vytvářejí široký pás táhnoucí se od západu k východu podél obratníku Raka. Pouště pokrývají rovněž 96% egyptského území. Nil rozděluje zemi na dvě části - na především písečnou Západní neboli Libyjskou poušť a na skalnatější Východní neboli Arabskou poušť.

Poušť je extrémně suchá oblast s velmi řídkou vegetací zmítaná prudkými větry. Pro mnohé je synonymem pouště Sahara - nedozírná plocha osmi milionů čtverečných kilometrů zasahující území deseti států a táhnoucí se od Atlantického oceánu až k Rudému moři. Přibližně pětinu její rozlohy představuje písečná poušť (erg), zbytek tvoří kamenité planiny, oblázkové pouště a několik horských masivů.
V Egyptě se Sahara přibližuje ke středozemním břehům. Na západě na ni navazuje Libyjská poušť, na jihu Núbijská poušť a mezi Nilem a Rudým mořem se táhne široký pás nazývaný Východní nebo Arabská poušť.
Tomuto nehostinnému prostředí se dokázala přizpůsobit řada živočišných a rostlinných druhů. Na Sahaře se vyskytuje 116 druhů savců, hnízdí zde 60 druhů ptáků, žije asi stovka druhů plazů a v několika nevysychajících vodních zdrojích bychom nalezli přibližně 20 druhů ryb.

Písečné moře s ostrůvky oáz
Písečná krajina Libyjské pouště navazuje na Libyjskou planinu. Rozlehlá proláklina s vápencovými útvary (ty nejpůsobivější se nacházejí v tzv. Bílé poušti) je poseta oázami rozptýlenými od severu k jihu. Jsou to oázy Bahríja s prameny horké vody, Farafra nedaleko Bílé pouště, neobydlené oázy Sitra a Nua Missa, Dachla s několika vesnicemi, rozvalinami a pohřebištěm a konečně nejdůležitější oáza Charga, jejíž palmové háje se táhnou v délce 185 kilometrů. (více o egyptských oázách)
Na severu se 300 km od pobřeží Středozemního moře rozkládá v údolí přibližně 20 m pod úrovní hladiny moře rozlehlá oáza Síwa. Z dob před miliony let, kdy na místě oázy bylo ještě moře, zůstala řada slaných jezer a více než 300 zdrojů pitné vody.
Samotná Libyjská poušť táhnoucí se 800 km od hranic s Libyí až k Nilu zabírá dvě třetiny egyptského území. V krajině, kterou staří Řekové a Římané přirovnávali k písečnému oceánu s ostrůvky oáz, panují mimořádně vysoké teploty (na slunci dostupují až 70 °C). Navíc tu vanou nebezpečné větry, které zviřují jemný a načervenalý prach a zvedají jej až do výšky 5000 metrů.

Divoká pouštní zvířata
Libyjská poušť je z poloviny tvořena písečnými dunami vysokými až 150 metrů, které vítr neustále přeskupuje. Na úpatí dun se choulí křoviska, na jejich úbočí raší květiny a trávy. Pohyblivá půda se může kdykoliv propadnout, takže tu přežívají jen ještěrky a někteří menší hlodavci - např. pískomil saharský s velkýma černýma očima. Masou písku proniknou také plazi hrabající si nory, mezi něž patří protáhlý, béžově zbarvený ještěr scink obecný.
Mezi dunami se skrývají nečekané vodní zdroje. Hromadí se tu dešťová voda a voda ze záplav, která přitahuje nejrůznější druhy zvířat. Skrývají se tu štíři s obávaným žihadlem, je to ale i oblíbené místo fenků s úzkým čenichem a širokýma trojúhelníkovitýma ušima. Zvířátko podobné lišce je velké asi jako kočka, má pískovou barvu a celý den zůstává zahrabáno ve své noře. Vylézá až po setmění, aby se vydalo na lov hmyzu či malých hlodavců a schroupalo pár rostlin.
Potkat bychom tu mohli také osamělou kočku pouštní, lišku pouštní a lišku obecnou, varany, zmije, stáda gazel a adaxů (velkých antilop se šroubovitě točenými rohy), pískomily s bílým bříškem a jemným kožíškem, pískomily saharské a pískomily menší, frčíky a jejich příbuzné, pískomily hedvábné.
V místech, kde písek pokrývá rozlehlé rovné plochy, déšť vytváří brázdy a kaluže, z nichž někdy vznikají vádí. V nich pak rostou různé byliny, trávy, tamaryšky a akácie a početněji jsou tu zastoupena býložravá zvířata. V sebchách (proláklinách, v nichž se po povodních drží voda) roste vegetace, která se na čas stává pastvinou pro velbloudy a dromedáry. Hojně se zde vyskytuje také noční hlodavec pískomil tlustý se zlatavou srstí. V suchém období se prolákliny pokrývají krystalky soli, kterou pak místní obyvatelé sbírají.

Velbloudovití žijící v poušti
Silueta velbloudů a dromedárů, patřících mezi velbloudovité, je nedílnou součástí naší představy pouště. Vysoká zvířata s jedním či dvěma hrby a krátkou či vlnatou srstí neochvějně kráčejí i po pohyblivé půdě, jsou pověstná těžko zvládnutelnou povahou a vznešeným pohledem. Velbloudi a dromedáři jsou dokonale přizpůsobení životu v poušti. Člověk si je ochočil již před více než 5000 lety.
Dožívají se 30 - 40 let, samice na jaře vrhají jediné mládě, které pak celý rok kojí. Pomalí a robustní velbloudovití urazí v průměru 40 kilometrů za den a jsou schopni nosit náklady o váze až 250 kilogramů. Živí se trnitými rostlinami a stačí jim pít jednou za čtyři až pět dní - potom jsou ale schopni vypít najednou sto litrů vody! Tento výkon samozřejmě vyvolal řadu báchorek, podle nichž jsou velbloudí žaludky a hrby velkými nádržemi na vodu. Velbloudovití jsou mimořádně odolní vůči suchu a větru. Při strašlivých písečných bouřích si lehají a v klidu vyčkávají jejich konce, neboť jsou schopni hermeticky uzavřít oči a nosní dírky.
 


Aktuální články

Reklama