Asuánská přehrada, pýcha moderního Egypta

6. června 2009 v 20:36 | Martina |  Geografie
Egypt je patrně zemí zaslíbenou kolosálním dílům. Asuánská přehrada, sedmnáctkrát větší než Chufuova pyramida, změnila nejen tok Nilu, ale i historii Středního východu.



Egypt rozkládající se mezi nenasytnou pouští a rozmarným Nilem musel odjakživa bojovat s pískem a vodou, s prachem a záplavami. Kvůli tomuto děsivému paradoxu je egyptská půda zároveň jednou z nejbohatších a nejchudších na světě.
Již před mnoha tisíci lety byli obyvatelé Egypta nespolehlivostí Nilu znepokojeni. O zkrocení nevyzpytatelné řeky, která byla střídavě příliš štědrá a příliš skoupá na vodu, snily celé generace Egypťanů. Zatímco faraoni si je snažili vyprosit u bohů, člověk moderní doby se rozhodl využít Nil s pomocí vědy a techniky. Prudký tok legendární řeky přerušil obrovskou hradbou Asuánské přehrady, která je výrazným projevem věčného boje člověka s přírodou.


Předmět mezinárodních sporů
Podobně jako město Asuán, někdejší křižovatka obchodních cest mezi Afrikou a Středním východem, je i přehrada symbolem hranice mezi dvěma světy a pojítkem dvou civilizací. Její výstavba v 60. letech 20. století vrátila Asuánu ztracenou prestiž. Po vybudování přehrady vzniklo Násirovo jezero (pojmenované po tehdejším egyptském prezidentu Gamal Abd el-Násirovi), které je s kapacitou 157 miliard metrů krychlových jednou z největších umělých nádrží světa.
Napuštění obrovské přehrady, vybudované jižně od starší vodní nádrže, bylo impulsem k novému rozvoji egyptského zemědělství a zároveň zlepšilo energetickou situaci země. Sadd al-Álí (arabské jméno Asuánské přehrady) byla součástí rozvojového programu prezidenta Násira. Vybudována byla s finanční, logistickou a technickou podporou Sovětského svazu. Násir přijal toto politické rozhodnutí natruc západním mocnostem, které nebyly příliš nadšeny neangažovaností Egypta v politických blocích, a proto mu odmítly s výstavbou pomoci.


Olbřímí práce
Budování přehrady probíhalo v několika etapách. Ta nejobtížnější přišla hned na počátku - bylo třeba vyhloubit průplav a odvést tok Nilu. Při hloubení obrovitého kanálu bylo nutné vykopat 10 milionů kubíků žuly, což je čtyřnásobek objemu velké Chufuovy pyramidy. Po této první fázi mohla roku 1964 začít samotná stavba přehrady. Během dlouhotrvajících prací, které skončily roku 1971, se na stavbě ve dne v noci střídalo 30 000 dělníků. Organizace práce nebyla nepodobná organizaci práce na staveništích faraonských pyramid. Náklady na stavbu se nakonec vyšplhaly na 7,5 miliardy francouzských franků.

Záchranná akce UNESCO
Právě napuštění Vysoké přehrady ohrožovalo zaplavením mnoha archeologických lokalit a významných památek. Egyptská vláda se 6. dubna 1959 obrátila na UNESCO se žádostí o pomoc při záchraně kulturního dědictví starověké Núbie. Světová organizace vyhlásila mezinárodní akci za záchranu památek v Núbii, do níž se ihned přihlásilo mnoho zemí světa, včetně tehdejšího Československa.
Symbolem celé akce se stalo přemístění dvou skalních chrámů Ramesse II. v Abú Simbelu. Oba chrámy byly nejprve rozřezány na bloky a ty byly přeneseny o 65 m výše a 180 m dále od svého původního místa. Celkem bylo v letech 1964-1968 přesunuto a znovu usazeno 1042 bloků o souhrnné vázy přes 300 tisíc tun. Po usazení bloků byl prostor Velkého chrámu Ramesse II. zaklenut betonovou kopulí o průměru 50 m a výšce 19 m a kopule menšího chrámu má průměr 24 m a výšku 7 m. kromě těchto dvou nejznámějších chrámů bylo však přeneseno dalších 10 památek, jež si rovněž zasluhují naši pozornost.

Ideální cíl
Zásluhy přehrady (rozšíření plochy orné půdy, zvýšení produktivity v zemědělství o 25% od roku 1971, dodávky elektřiny) byly odsunuty do pozadí potížemi, které vyvstaly v souvislosti s jejím napuštěním. Vzhledem k tomu, že pod přehradou již nedochází k záplavám, soli obsažené v podzemních vodách se usazují, vystupují na povrch, spalují půdu a činí ji neúrodnou. Navíc stoupá hladina podzemních vod a v konečném důsledku jsou ohroženy hlavní národní památky, například některé pyramidy, které se doslova otřásají v základech.
Ani vodní elektrárna, vybudovaná Francouzi, nesplnila všechny naděje, které do ní egyptská vláda vkládala, neboť kvůli odpařování vody zdaleka nepracuje na plný výkon. Existence přehrady by navíc mohla zemi oslabit při případném konfliktu. Pokud by například přehradu poškodil útok vedený ze vzduchu, ocitl by se celý Egypt pod vodou.

Ohrožená fauna a flóra
Jedním z nejzávažnějších problémů souvisejících s přehradou je vzestup počtu onemocnění schistosomózou, parazitární nemocí postihující zemědělce, kteří obdělávají půdu v okolí zavlažovacích kanálů, v jejichž stojatých vodách se snáze množí bakterie. Lékařství si dnes s kdysi smrtelnou nemocí ví rady, velkou měrou ale tato choroba ohrožuje tamní faunu a flóru, což vážně znepokojuje ekology.
Přes tyto nepříznivé argumenty zůstává Asuánská přehrada u Egypťanů spíše v oblibě. Místní obyvatelé s velkou hrdostí předvádějí návštěvníkům dílo, které oprávněně považují za jedno z nejvelkolepějších na světě.
Sadd al-Álí se podobně jako pyramidy stala plnohodnotnou historickou památkou a její sláva načas zastínila nebezpečí s ní spojená. Po přemístění zeminy a kamení o celkovém objemu sedmnáctkrát převyšujícím objem Velké pyramidy vstoupilo toto vodní dílo navěky do historie.

První Asuánská přehrada
První vodní dílo u Asuánu bylo vybudováno z iniciativy Velké Británie před prvním kataraktem již v letech 1899-1902. Tehdy se jednalo o největší přehradu na světě, přestože z dnešního pohledu byly její rozměry spíše skromné (roku 1935 byla hráz zvýšena na konečných 51 metrů). Jezero zaplavilo 300 km2 núbijského území a přehrada zadržovala pět miliard metrů krychlových vody.

Ke slávě Sadd al-Álí
Nedaleko přehrady se tyčí památník ve tvaru stylizovaného lotosového květu, který připomíná egyptsko-sovětské přátelství, díky němuž mohla Sadd al-Álí vzniknout. Vnitřek stavby je zdoben freskami oslavujícími mohutné dílo a jeho blahodárný vliv. Ve výstavní síni se návštěvníci mohou seznámit s hlavními fázemi výstavby.
 


Aktuální články

Reklama